Debakl jedné lákavé vize
Osud koaliční vlády i pozice jejího premiéra a šéfa sociální demokracie Vladimíra Špidly nebyly podle většiny pozorovatelů nikdy tak vratké jako nyní po páteční volbě prezidenta. Rozhodující prý bude, jak dopadne nadcházející sjezd nejsilnější vládní strany. Jak ale soudí Zdeněk Vališ, svou vizi se Špidlovi už asi těžko podaří prosadit.
Samozřejmě by mu určitě nebyla proti mysli ani menšinová vláda, která by pokračovala ve šlépějích jeho kabinetu, tedy se smluvně zajištěnou tolerancí ze strany občanských demokratů. Určitě by se smířil dokonce i s velkou koalicí sociálních a občanských demokratů. Jako ryzího pragmatika by ovšem Zemana neděsila ani spolupráce s komunisty, která by menšinové sociálnědemokratické vládě zabezpečila pohodlnou většinu ve sněmovně. Není žádným tajemstvím, že různé představy expremiéra se setkávají s více či méně příznivou odezvou také v členské základně. Dá se tedy předpokládat, že po zvolení Václava Klause prezidentem averze vůči Špidlově experimentu ještě vzroste.
Jedněm bude vadit, že politika sociálnědemokratického vedení dosáhla bezprecedentního výsledku: v zemi, kde vládne většinová -byť křehká - vláda, se prezidentem v parlamentní volbě stal kandidát opozice. Navíc vyhrál muž, který představuje vše, proti čemu se právě Vladimír Špidla vymezoval. Jiné sociální demokraty naopak právě tento fakt posílí v přesvědčení, že jak pro stranu, tak pro zemi bylo lépe v minulém volebním období při existenci opoziční smlouvy.
Současná vláda už vlastně není koaliční a většinová. Už vůbec totiž nejde jen o jeden hlas zlobivé Hany Marvanové. Těch nejistých hlasů je najednou povážlivě hodně. I kdyby ale nakrásně zvítězili Špidlovi oponenti a nechali padnout současnou vládní koalici, ani oni nebudou mít vyhráno. Sociální demokracie jako taková přestala být důvěryhodným partnerem pro vyjednávání s kýmkoli, takže by nakonec nemusela vyjít žádná alternativa preferovaná dosud Zemanem.
