Sponzoring opět na tapetě
Vládní sociální demokracie čelí podle deníku Mladá fronta Dnes podezření, že má mezi svými loňskými sponzory fiktivní dárce. Vladimír Špidla chce nechat prošetřit, zda jeho strana při přijímání sponzorských darů nepodváděla. Jak uvádí Zdeněk Vališ, česká legislativa nemůže stále najít efektivní nástroj proti nezákonnému financování politických stran.
Před dvěma roky přijal parlament zákon, který měl zprůhlednit stranické financování. Mimo jiné zákon stanoví, že totožnost dárce, který chce věnovat straně víc než 50 tisíc korun, se musí ověřit u notáře a navíc takový příspěvek eviduje ministerstvo financí. Toto ustanovení se ale dá obcházet a také se obchází, jak se v uplynulých dnech ukázalo při zveřejnění zpráv o hospodaření politických stran. Stačí totiž příspěvek rozepsat třeba na rodinné příslušníky sponzora nebo na zaměstnance stejné firmy a žádné ověřování u notáře se nekoná. Tato rozepisovací taktika samozřejmě umožňuje zlegalizovat podvodný dar nebo utajit skutečnou výši příspěvku od jednoho dárce.
Na druhé straně je zřejmé, že označit automaticky všechny dary ve výši 50 tisíc korun, popřípadě jen o něco nižší za podezřelé či přímo podvodné, by nebylo korektní. Například ODS měla podle výroční zprávy v loňském roce dvě stovky dárců, kteří straně věnovali přesně 50 tisíc. Několikrát jde přitom o členy jedné rodiny. Jenže, jak může někdo prokázat v těchto případech nečestné jednání? Zato sociální demokraté mají smůlu, pokud je Mladá fronta Dnes skutečně ve dvou případech nachytala na švestkách. Jedna žena jakékoliv sponzorství popřela, nikdy prý neměla se sociálními demokraty nic společného. Další dárce připouští, že 50 tisíc korun poskytl, pozoruhodné ale je, že jeho finanční situace není dobrá a kvůli dluhům měl odpojenou elektřinu ve svém bytě. Zatím vše běží podle obvyklého scénáře: nikdo si nedokáže představit, jak mohlo k nějakému "nedopatření" dojít, a pokud k němu došlo, určitě prý na tom nemá vinu hlavní stranický sekretariát.
Počkejme si však, jak dopadne prošetření, které slíbil Vladimír Špidla. Dvě padesátitisícové částky sice nepředstavují velké peníze, oproti více než sedmimiliónovému daru občanským demokratům, který v roce 1997 odstartoval největší finanční skandál, je to vcelku nicotná částka. Nicméně každý fiktivní dar je podvod a pokud by se podezření potvrdilo, ocitla by se s hodně rozteklým máslem na hlavě strana, která tak vehementně vyhlašuje ústy svých představitelů boj s korupcí, tuneláři a vůbec s podvodníky. Na celou záležitost lze pohlédnout ještě z jiného úhlu. Skandály se sponzoringem postihly v uplynulých letech prakticky všechny parlamentní strany. Pravda, těžko se už asi vrátí "zlaté časy" poloviny devadesátých let, spojené s rozsáhlou privatizací a vůbec s obrovskými majetkovými přesuny, kdy sponzorství připomínalo onen příslovečný "divoký Východ". Od té doby se přece jen leccos změnilo k lepšímu.
Přesto je zarážející, že různé aféry a aférky s financováním stále patří k jakémusi koloritu tuzemského politického života, a to navzdory všem parlamentním pokusům o legislativní zlepšení dohledu nad financováním stran. Třeba ve Spojených státech velké i malé firmy otevřeně lobují v Kongresu a sponzorují kampaně politiků. Každý to ví díky všudypřítomným médiím a nikdo se nad tím nepohoršuje. Veřejnost pouze pozorně sleduje, s jakými penězi se hraje. Hazardní hry v zákulisí se neodpouštějí. V Česku je zřejmě někde skryta systémová chyba.
