Prezident chce mít vliv na zahraniční politiku

Prezident Václav Klaus a ministr zahraničí Cyril Svoboda se minulý týden po návratu ze summitu Evropské unie v Athénách dostali do sporu. Toto úterý si oba politici vyjasňovali své postoje. Jak uvádí Zdeněk Vališ, přestřelka mezi Hradem a Černínským palácem mimo jiné ukazuje na to, že v české zahraniční politice přetrvává jistá dvoukolejnost.

Prezident chce mít vliv na zahraniční politiku

Klaus se zlobí a zve Svobodu na kobereček, přibližně v tomto duchu se koncem minulého týdne rozepisovaly české deníky na titulních stránkách o konfliktu mezi prezidentem a ministrem zahraničí. Oba politici se dostali do sporu kvůli rozdílným postojům k reformě Evropské unie po jejím rozšíření. Klaus se vyslovil proti tomu, aby Brusel hrál v Evropě stále větší roli a vyzval nejen k diskusi o budoucí podobě unie, ale i o kladech a záporech vstupu do společenství. Svoboda mu spolu s premiérem Vladimírem Špidlou vzkázal, že takový dialog už dávno běží, a pokud o tom Klaus neví, je to jeho problém. Ministr zahraničí navíc ještě dodal, že prezident má o současném evropském dění jen povrchní a neúplné informace. A na incident bylo zaděláno.

Cyril Svoboda a Václav Klaus, foto: ČTK

Z Hradu zahřmělo, že ministrovy výroky jsou neopodstatněné, nekorektní a zavádějící. Zároveň byl Svoboda pozván k pohovoru, což vedlo ministra k srdnatému vyhlášení, že diskusi se nebrání, ale na Hrad si nepůjde pro "poučování ani pokárání". Podle mínění řady pozorovatelů mají na vyhrocení sporu svůj díl viny obě strany. Ministra zahraničí mohlo třeba popudit, když Klaus v Athénách popíral Svobodovu informaci o summitu, ačkoli na rozdíl od ministr nevěděl, o čem se na summitu jednalo, protože tou dobou seděl v letadle. Popudit mohly Svobodu i poněkud nekonzistentní výroky prezidenta: těsně před summitem totiž Klaus řekl německému týdeníku Die Zeit, že přistoupení k unii pro něj opravdu není snem, je to jen manželství z rozumu, nikoli z lásky. A o pár hodin později v Athénách pak Klaus hovořil o historickém dnu, kdy se naplňují sny o otevřené Evropě.

Prezidenta naproti tomu asi muselo přivést do stavu silného rozrušení ministrovo tvrzení, že vstupem do Evropské unie neztratí Česká republika ani kousek své suverenity. Právník Svoboda totiž nevysvětlil, co to tedy bude znamenat, když ne ztrátu části suverenity, až národní vlády a parlamenty předají řadu svých kompetencí evropským institucím. Navíc když dnes neexistují mechanismy, jak popřípadě z Evropské unie vystoupit, takže se do ní vstupuje takříkajíc na věčné časy. Vzniklý spor mezi prezidentem a ministrem zahraničí ale také připomněl jiný existující problém.

Už za Václava Havla poukazovali mnozí na dvoukolejnost české zahraniční politiky. Příkladů, kdy prezident táhl za jiný konec provazu než vláda, bylo víc než dost. A tento stav občas vyvolával nepříjemné napětí na domácí politické scéně a samozřejmě také jisté rozpaky a údiv v zahraničí. Ústava přitom jasně vymezuje rozdělení úloh prezidenta a vlády. Proto také premiér Vladimír Špidla podpořil svého ministra zahraničí ve sporu s Václavem Klausem připomenutím, že za zahraniční politiku Česka ručí vláda a ne prezident, a že je to také vláda, která má a bude mít v evropských institucích rozhodovací pravomoci. Na druhé straně ovšem vyvstává v této souvislosti naléhavá otázka, zda mají být zásadní kroky zahraniční politiky věcí jenom vlády nebo mají být projednány v celém spektru ústavních institucí.