Spor o věkovou hranici
Kriminalitou mládeže by se od příštího roku už neměly zabývat normální soudy, ale soudy speciálně určené pro mladé lidi. Zůstane přitom ale zachována současná věková hranice trestní odpovědnosti 15 let. Příslušnou novelu zákona ve středu schválila Poslanecká sněmovna. Jak uvádí Zdeněk Vališ, právě věková hranice zůstává nadále jablkem sváru nejen mezi politiky, ale i mezi odborníky a ve veřejnosti.
Problém je v tom, že věková hranice patnácti let není vůbec exaktně biologická, ale uměle vytvořená a už proto podle zastánců jejího snížení hodně sporná. V této souvislosti se neustále klade ona známá otázka: co se asi tak převratného stane v mozečku "naivního dítěte" během jedné minuty? Krátce před půlnocí, než dovrší patnáct let, může spáchat vraždu a zůstane beztrestné, zatímco když totéž udělá o pár vteřin později, ale po půlnoci, půjde do vězení? Proti tomu stojí neméně klasický argument, že snížení věkové hranice o rok či dva samo o sobě problém dětské kriminality nevyřeší. Tak přímočaře to totiž nefunguje, což ukazuje například praxe americké justice, kterou na rozdíl od formálního nazírání zákonů v kontinentální Evropě zajímá na prvním místě otázka viny. Jinými slovy, vražda je vražda, bez ohledu na věk pachatele. To je sice pravda, říkají zastánci nižší věkové hranice pro trestní odpovědnost, ale nad "americkou filosofií" nelze jen tak mávnout rukou. Zejména policisté často připomínají, jak často jsou děti zneužívány dospělými, neboť jim nehrozí žádný postih.
Brněnský policejní ředitel v této souvislosti před časem navrhl snížit věkovou hranici trestní odpovědnosti na 12 let, což by prý mělo mít odstrašující účinek. Mnozí mladí pachatelé podle něj také okamžitě končí s trestnou činností v 15 letech, kdy jim už začíná hrozit postih. Odpůrci ovšem takovou argumentaci odmítají a tvrdí, že trestní odpovědnost za činy dětí by měli nést jejich rodiče. Ti prý dosud většinou necítí ani morální odpovědnost. Také tato argumentace má ale háček. Možnost odpovědnosti rodičů lze připustit například u majetkové kriminality, nicméně hned vyvstává otázka, jakou trestní odpovědnost by nesli rodiče v případě znásilnění nebo při účasti na ozbrojeném přepadení. Je zcela zřejmé, že žádné jednoduché odpovědi neexistují. K opravdu účinnému průlomovému řešení se asi bude muset nejprve dopracovat celá euroamerická civilizace. A začít by se mohlo třeba tím, že se uvede do souladu postavení žáka a učitele ve škole. Jestliže dnes existuje velice podrobná deklarace práv dítěte, měla by se stejně tak jasně definovat práva učitele. Jak se ten má bránit, když ho nedotknutelní žáci denně terorizují? Právě ve škole přitom může často vznikat u dětí neúcta k řádu a zákonům země.
