Od útoku na Ivanovo Selo v Chorvatsku uteklo už dvanáct let
Letos v září uplyne už dvanáct let od srbského útoku na českou vesnici Ivanovo Selo v Chorvatsku. Zahynulo při něm sedm obyvatel této nejstarší české obce, která existuje už více než dvě stě let, a dva chorvatští vojáci, kteří místním lidem přijeli na pomoc.
A Ivanovo Selo nebylo jediné, kde se na samém začátku konfliktu na Balkáně bojovalo. Jména jako Pakrac, Dolany nebo centrum české krajanské komunity v Chorvatsku Daruvar dodnes připomínají, jak tvrdé boje na počátku 90. let minulého století rozpad tehdejší Jugoslávie provázely. Srbské paravojenské oddíly i federální armáda na ně útočily těžkou vojenskou technikou, minomety, tanky i leteckým bombardováním, jak ale připomíná Jiřina Staňová, vedoucí českého vydavatelství Jednota v Daruvaru, Češi své obce v Chorvatsku od počátku hájili:
"Češi tady sehráli velkou a významnou úlohu, protože nechtěli odejít. Neexistovalo třeba, že by Češi na vesnici řekli: necháme to tady a jdeme do Čech. Například Maďaři ale masově odcházeli. Opustili vesnice a odešli buď do Maďarska nebo do vyhnanství. Češi tu zůstali na vesnici a řekli, že je budou bránit. A taky ihned, jakmile začala válka a ještě nebyla organizovaná obrana, si Češi vytvořili svoje hlídky a ty vesnice si prostě hlídali, aby nedocházelo k útokům zvenku. Daruvar byl obklopen srbskými vesnicemi, je obklopen lesy, takže ty útoky se spouštěly z lesů a z těch srbských vesnic na Daruvar. Češi si ale ty svoje vesnice ubránili."
Pro obyvatele Daruvaru, a to nejen Čechy, ale i Chorvaty bylo velkou úlevou, že hned na počátku konfliktu mohli poslat děti z ostřelovaného města a z okolních obcí do tehdejšího Československa. Stovky dětí z válkou ohrožené země k nám přijely na pozvání prezidenta Václava Havla a v Daruvaru na to lidé dodnes s vděčností vzpomínají.
"První starost nás matek nebo rodičů byla nějakým způsobem ochránit děti. Jsme vděčni, že ty děti mohly odejít. My jsme o ně neměli starost. Byto to pro děti těžké, pro nás to bylo těžké, byli jsme odděleni, ale neměli jsme strach. My jsme se mohli věnovat práci a museli jsme se jí věnovat, neexistovalo, že bychom nechodili do práce, protože tady byla pracovní povinnost. Kdo nepřišel pět dní do práce, dostal výpověď."
Daruvar, kde dodnes žijí tisíce Čechů a mezi nimi i mnoho pamětníků tehdejších událostí, jsem navštívila letos na jaře. Zajímalo mne samozřejmě, jak na boje z roku 1991 s odstupem let vzpomínají:
"Například v českých vesnicích v Dolanech nebo Ivanově Sele došlo k masakrům. Ti lidé to ponesou dlouho a určitá nenávist tady bude, to se musí přiznat. I když nevěřila jsem, že lidi budou tak tolerantní. A je zajímavé, že ti, kteří prožili ty nejhroznější věci, jsou daleko víc tolerantní než lidi, kteří se na to dívali zpovzdálí,"
- řekla mi k tomu paní Staňová.
Vraťme se ale trochu do historie. Jak se vlastně Češi do Chorvatska dostali? - Ti první sem přicházeli už v 18. století a migrace trvala téměř 150 let. Řada rodin chudých rolníků se na přelomu 18. a 19. století přistěhovala na tzv. Vojenskou hranici jako její strážci. Tak vznikla i nejstarší osada Ivanovo Selo:
"Tady na místě vesnice probíhala takzvaná Vojenská hranice, tady byla země nikoho mezi Osmanskou a Habsburskou říší. Vzhledem k tomu, že tady vojenská správa potřebovala mít nějaké ochránce, vybudovali tu úplně novou vesnici na zeleném drnu, pozvali sem Čechy, kteří se zabývali zemědělstvím. Ti tady dostali svoji půdu, ale měli určitou vojenskou povinnost. To znamená, že jakmile byl vyhlášen poplach, museli ihned nastoupit, museli mít různé vojenské přehlídky nebo se každý týden hlásit a podobně."
Postupně Češi osídlovali i další území, ať už jako vojáci, zemědělci, řemeslníci a dělníci v nově vznikajících továrnách, nebo od poloviny 19. století i jako hudebníci, lékaři nebo obchodníci ve velkých městech. A ještě na přelomu 19. a 20. století až do r. 1941 docházelo k tzv. druhotnému osídlení, kdy se z hustě obydlených českých vesnic v Chorvatsku stěhovaly rodiny do Banátu. Tak vzniklo například další centrum české menšiny v dnes srbském Českém Selu. A jak vycházejí Češi s Chorvaty dnes?
"Popravdě řečeno tady v celkovém pohledu nedochází k nějakým problémům. Většinové obyvatelstvo nás bere jako součást obyvatel ve městě. Samozřejmě že v určitých otázkách dochází ke sporům. Ty jsou většinou vyvolané finanční otázkou."
Jedním z míst, kde se problémy s financováním odrážejí snad nejvíce, je česká mateřská školka v Daruvaru. Byla postavena a vybavena s finanční pomocí českého státu a je považována za nejlepší předškolní zařízení v celém městě.
"Česká mateřská školka patří pod správu města a jeho financování. Město tady je ale velice chudé, protože velké podniky víceméně zkrachovaly, v Daruvaru pracuje jen pivovar, textilka. Byly tady velké strojírenské podniky, které vyvážely na východ, ty ale tady už teď neexistují. Česká školka by se mohla rozšiřovat, ale nemůže, protože na to nemá finanční prostředky."
Vedle školky je v Daruvaru i česká základní škola a začala i výuka v českém gymnáziu. Pracuje zde nakladatelství Jednota, které kromě stejnojmenného krajanského týdeníku každoročně vydává například České kalendáře, sborníky literárních prací česky píšících krajanů nebo odborné historické studie o Češích v Chorvatsku a dále na Balkáně. O vydavatelství Jednota mi Jiřina Staňová řekla:
"Zachycujeme události v životě menšiny v mnoha vesnicích, kde žijí. Češi tu vlastně žijí od východní části od Slavonského Brodu, máme Čechy i u Vukovaru na samé hranici, vlastně až po Rijeku."
V Daruvaru a jeho okolí existuje také řada českých spolků s bohatou činností. Potvrdil mi to i starosta další české obce v těsném sousedství Daruvaru - Zdenko Tomek z Končenice.
"Máme tam České besedy, české národní domy, se kterými nám také pomohli z České republiky. Ty besedy mají folklor, hudbu, mají divadelní skupiny, takže máme toho vážně dost."
V Končenici, kde byla v letošním roce s českou pomocí také moderně vybavena mateřská školka, bylo podle starosty Tomka české obyvatelstvo ještě nedávno v početní většině:
"Dříve to bylo 52,52 procent, teď už je to o něco menší, ale stejně jsme většina se 48 procenty."
A jak sám pan Tomek vzpomíná na svůj český původ?
"Jsem z české rodiny, moje rodina pochází z jižní Moravy, ale víc o tom nevím. Moje manželka tam má strýce, bratrance, takže ona tam má větší rodinu, ale já jen vím, že pocházíme z jižní Moravy."
Na závěr našeho bloku o Češích žijících v Chorvatsku jsem zařadila i unikátní nahrávku z Ivanova Sela, kde mi na harmoniku zahrál jeden z jeho tehdejších obránců.
Naši dnešní rubriku ale uzavřeme docela jinak. V pražských Sovových mlýnech na Kampě byla s ročním zpožděním, způsobeným povodněmi, otevřena dlouho očekávaná stálá expozice moderního evropského umění ze sbírek Jana a Medy Mládkových. Vernisáže se zúčastnil i náš kolega Vilém Faltýnek a s Medou Mládkovou, Čechoameričankou, která svou světově proslulou uměleckou sbírku s dvěma stovkami obrazů Františka Kupky věnovala Praze, natočil rozhovor:
"Můj manžel věřil, že vydrží-li kultura, tak přežije národ. To byla taková jeho deviza, takže on mne podporoval v tom, abych dělala výstavy. Já jsem chtěla výtvarníkům pomáhat tím, že budu dělat výstavy. Vždycky jsme si všechno museli koupit, to se nedalo dělat výstavy jen tak. To se muselo koupit, aby to bylo moje, abych ta díla mohla vystavit."Kde se ve Vás bere tohle pochopení, ta láska k výtvarnému umění? Chtěla jste někdy být výtvarnicí?
"Já jsem docela hezky malovala, dávala jsem všem lidem obrázky, co jsem namalovala, ale k tomu člověk musí mít ohromný talent, aby mohl skutečně malovat. Já jsem byla dost inteligentní, abych pochopila, že bych se tomu musela věnovat totálně a že bych musela mít totální talent. A já věděla, že takový talent nemám, takže jsem nikdy neměla tenhle problém."
Tím, že teď se svými sbírkami přicházíte do Prahy a darujete je Čechům, dáváte najevo silný vztah ke své vlasti..."Jistě, já jsem Češka, já jsem sice velmi hrdá Američanka, ale taky velmi hrdá Češka."
Jak to jde dohromady?
"Jde, velmi dobře. Když jsem tady, tak bráním Američany, a když jsem v Americe, tak bráním Čechy. To jde velmi dobře."
A to, že žijete v jiné kultuře, v jiném prostředí, neohrozí vztah k původní vlasti?
"Ne, u nás to nehrálo roli. My jsme byli obklopeni českým uměním, já děkuji těm výtvarníkům, že jsme je vlastně mohli mít kolem sebe a že jsme tím pádem měli ten exil snazší, hezčí. Takže jsme pořád částečně žili jako doma."
Problém většinou přichází s další generací...
"To jistě, mnoho Čechů nevěřilo, že se to někdy obrátí, takže chtěli, aby se děti adaptovaly co nejdřív. Nechtěli s nimi vůbec mluvit česky, což byla myslím veliká chyba, protože mnoho z nich toho teď lituje. Jezdí sem jejich vnoučata a často se ani nemohou domluvit. Já znám několik rodin, kde ty děti mluví bezvadně a všichni jsou velmi šťastní, že to tak dopadlo. A znám jiné děti, které litují, že rodiče je k tomu nevedli. To byla myslím veliká chyba."
A rozhovor s Medou Mládkovou uzavřel nejen naši krajanskou rubriku, ale celé vysílání. Od mikrofonu Radia Praha se za celý tým české redakce, která dnešní program připravila, loučí Milena Štráfeldová.