Smrt Jana Masaryka: Vražda, nehoda nebo sebevražda? II.
A pokračujeme kauzou Jan Masaryk. Po zmanipulovaném nebo přinejmenším zpackaném vyšetřování jeho smrti v roce 1948, se případ znovu otevírá během Pražského jara. Už na počátku normalizace se ze sebevraždy oficiálně stává nešťastná náhoda. Vývoji vyšetřování smrti československého ministra zahraničí po roce 1989 jsou věnovány následující Historické obzory.
Po roce 1989 se v případu Jan Masaryk relativně vyjasnilo. Základním problémem nicméně zůstává značný časový odstup od tragické události, důležité důkazy byly totiž znehodnoceny. Logické úvahy nebo odborné posudky znalců jsou přitom jen jejich chabou náhradou. Podle zástupce ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Pavla Breta se oficiální vyšetřovací verze - padesát šest let po Masarykově smrti - blíží verzi, že v žádném případě nelze vyloučit násilný trestný čin. A právě proto byl případ otevřen znovu:
"Určitá nova, i když svým způsobem jen oprášená, zazněla v dokumentárním pořadu České televize "Československo ve zvláštních službách", kde se na kameru v jedné z epizod bývalá příslušnice NKVD chlubí výčtem svých úspěchů při svém pobytu v Československu, kdy společně se svými kolegy, nebo její kolegové, se přiznali, že Jana Masaryka vyhodili z okna. Na základě toho jsme reagovali tím, že když chcete opatřit důkazy, tak přirozeně nemůžete vycházet z dokumentu televize, ale potom jsme se obrátili cestou právní pomoci na Ruskou federaci s tím, že jsme žádali o ztotožnění uvedené osoby, která se představila jako Peršin. Bylo zjištěno, že skutečně tato dáma existovala, že v roce 1945, kdy příslušníci NKVD přišli, působila v Československu. Ale nebylo zjištěno, kde bydlí a nebylo přesně zjištěno, kdy toto na kameru uvedla. Takže žádost o právní pomoc odešla do Ruska, včetně žádosti, aby byly opatřeny veškeré dokumenty, které by toto stvrzovaly nebo vyvracely. Odpovědí s odstupem času bylo, že uvedená paní bohužel v Moskvě zemřela a co se týče listinných materiálů nebo chcete-li dokumentů, že ty z hlediska ruských zákonů podléhají utajení a v tomto smyslu je nepřípustné je předávat orgánům Policie České republiky."
Jak připomíná Pavel Bret, druhou zásadní skutečností byl posudek znalce z oboru forenzní biomechaniky, tj. specializace na pád těla z velkých výšek, který na základě dostupných materiálů především z roku 1948, dospěl k názoru, že byl Jan Masaryk zavražděn.
"Tyto dva okruhy a tyto dvě skutečnosti nás donutily k tomu, abychom vyšetřování tímto způsobem usměrnili, nicméně věc jsme byli nuceni odložit pro známé skutečnosti, to znamená, že není konkrétní pachatel, je tady jen důvodné podezření, ale není přípustné pokračovat v trestním stíhání, což ovšem umožňuje, že pokud se pozdějším šetřením zjistí nové skutečnosti, tak se může tento případ znovu otevřít. Je to ale poněkud iluzorní, protože jsou tam dva momenty, zaprvé, je naprosto nevěrohodné, že by Rusové v budoucnu něco takového zpřístupnili, osobně jsem se o tom přesvědčil při čtení knihy Katyň, kdy až téměř do roku 1990 statečně lhali, že se na tom nespolupodíleli, včetně příkazu nebo zájmu pana Gorbačova tyto dokumenty zničit, ač všichni do poslední chvíle věděli, že to jsou usvědčující materiály, že se tyto materiály předávají jednou z Kremlu do archivu, podruhé z archivu do Kremlu a nakládá se s nimi zkrátka jako s materiály, které mohou vidět jen vyvolení. Čili je dost iluzorní, že by se v Rusech probudilo svědomí nebo čest a měli by zájem na osobě Jana Masaryka. Nicméně právní cesta tu je a my do poslední chvíle děláme a zkoušíme všechny možnosti i za cenu toho, že jsme někdy zesměšňování, že uměle natahujeme případ, což není pravda. Jsou to zkrátka právní mezníky, které nemůžeme překročit, chceme-li respektovat postavení České republiky jako právního státu. A na druhé straně si nemůžeme dovolit připouštět nějaké spekulace. To znamená, že tam teoreticky něco může být, teoreticky tam nemusí být vůbec nic, ale s ohledem k tomu, že s tím nakládají jako se zpravodajským materiálem, tak to musíme akceptovat jako fakt,"
říká Pavel Bret, podle něhož popularita rodiny Masarykových snad až příliš podněcuje různé teorie, úvahy a spekulace ohledně Janovy smrti. A některé verze pak podle něj přímo zasahují do soukromého života Jana Masaryka.
"Jestli se máme ubrat nějakým seriózním směrem, tak bychom měli respektovat fakta a spekulace, úvahy, které mu mohou na jedné straně stranit a na druhé ublížit, nechme stranou. Protože při prověřování všech těch skutečností bylo mnoho lidí, kteří byli osobně přesvědčeni - a ještě dnes pokud žijí, jsou -, že Jana Masaryka znali velice dobře, ale spíše se ukazuje, že Jana Masaryka znal málokdo. Spíše jsme si představovali, že to je jakýsi náš blanický rytíř, na kterého přeneseme veškerou svou spoluodpovědnost a bude očekávat, že nás po roce 1948 spasí. A on si zřejmě uvědomoval, že na něho přenáší břemeno, které nesl dlouhodobě jeho otec a že v této souvislosti mohl právě dospět k nějakému závěru, k nějakému rozhodnutí. Přirozeně, že pamětníci hovoří o tom, že se před únorem i bezprostředně po něm, netajil určitými obavami, že se netajil určitými obavami o svou osobu, že byl skleslejší. Nicméně to všechno nic nevypovídá o jeho osobnosti, ale spíše o nás. Že vždy v krizových momentech tohoto státu se upneme na určitou osobu a očekáváme od ní, že ona bude dělat za nás."
Symbolika Jana Masaryka zkrátka přerostla jeho osobnost. Čerstvě etablovaným komunistickým mocipánům bylo podle Pavla Breta jasné, že pokud by Masaryk odešel do emigrace, k níž se chystal, mohl by se vrátit ke svému legendárnímu vysílání v BBC, a to by mohlo zburcovat mnoho lidí nejen v Československu, ale také v zahraničí, které bralo vývoj ve střední Evropě jako hotovou věc.
