V rumunské Berzasce proběhl folklorní festival Čechů žijících v rumunském Banátu

V dnešní rubrice Češi v zahraničí Vás Milena Štráfeldová pozve do rumunského Banátu. Na folklorním festivalu v Berzasce se v loňském roce sešli naši krajané nejen z celého Rumunska, ale i ze sousedního Srbska.

V rumunské Berzasce proběhl folklorní festival Čechů žijících v rumunském Banátu

Festival v rumunském Banátu

Takhle na festivalu, který v rumunském Banátu probíhá každé dva roky, zpívaly tetky ze Šumice. Češi se do Banátu stěhovali v 70. letech 19. století, v kopcích nad Dunajem vymýtili těžko prostupné lesy, obdělali půdu a postupně zde založili i několik českých vesnic. Jejich jména dosud znějí češtinou: Svatá Helena, Rovensko, Šumice, Gerník, zaznívá v nich ale také němčina: Eibenthal, Bígr. Do Banátu se totiž vystěhovali Češi z Plzeňska, ale například i z obcí, které patřily k pošumavským Sudetům. Banátské vesnice jsou stále ještě tak izolované, že jejich obyvatelé si češtinu uchovali dodnes. Kromě češtiny je však spojuje i kostel - v něm se Češi scházejí pravidelně:

Své umění na festivalu takto předvedl například evangelický pěvecký sbor ze Svaté Heleny, kde jako v jediné české vesnici v rumunském Banátu jsou kromě katolíků i protestanti. Na festival tentokrát přijelo na šestnáct souborů nejen z ryze českých osad, ale i z míst, kde dnes už Češi žijí smíšeně s Rumuny, Srby a Romy. Přijeli i hosté z druhé strany hranice - ze srbského Banátu. Pásmo lidových písní přivezl i druhý soubor ze Svaté Heleny - tentokrát z té katolické části:

Festival v rumunském Banátu

Jak už jsem říkala, na rozdíl od jiných krajanských komunit ve světě, které spojují vedle češtiny například dechovka, ochotnické divadlo, sportovní akce nebo i populárně vědecká setkání, v rumunském Banátu je to především kostel. Jednou z nejrespektovanějších osobností tu je římsko-katolický děkan Václav Mašek, zdejší rodák, který celý život věnoval právě uchování českého krajanského života v Banátu. Farář Mašek za svou činnost pro krajany vloni získal i prestižní Cenu Jana Masaryka Gratias agit, kterou každoročně uděluje ministr kultury osobnostem, které se nejvíce zasloužily o propagaci České republiky ve světě. Otce Maška, který za účasti stovek věřících sloužil během festivalu v českém kostele v Berzasce nedělní mši, jsem se zeptala, co je podle něj pro naše krajany v Rumunsku typické. Jeho odpověď byla jednoduchá - Češi v Banátu si podle něj uchovali dobré srdce:

Rumunský Banát

"Pro to naše dobré srdce, nebo společné srdce, jsem na všechno zapomněl. To člověk úplně zapomněl na všechny trampoty. My jsme si povyprávěli, my jsme si zazpívali, my jsme se pobavili, polegračili - to, co už člověk jinde nenachází. V dnešní době si každý hledí svého, výdělku, zaměstnání, umístění a studií dětí a tak dále, a u nás se ztrácí tato kultura srdce. A ta tady alespoň doposud byla. Přišli cizinci, nikdo je neznal, a naši se jich ptali, máte kde spát? Máte co jíst? Odkud jste? Pojďte k nám. To už nám nikdo ve velkých městech neřekne, když nás poprvé vidí. A my ztrácíme tu jednotu. Já vždycky říkám, my jsme táhli za jeden provaz, v radosti i v těžkostech."

Já se dotknu trochu citlivé otázky, se kterou se tu setkali pracovníci charity, a nejen oni. Z Česka sem přichází v nejrůznějších podobách pomoc, finanční nebo materiální podpora, a jak se ukazuje, v těch vesnicích a krajanských komunitách to vyvolává svár. Co si o tom myslíte?

"Já si o tom myslím svoje, ale ne vždycky o tom chci mluvit, poněvadž zase se někoho dotknu. Tyto pomoci jsou velmi vítané, ale taky by chtělo ze strany Čech promyslet, co je potřebné, a ne pomáhat v čemkoliv."

A co je tedy podle vás potřebné? Co vy byste nejvíc potřebovali?

Hrob s českým nápisem

"Nejpotřebnější doposud byly a jsou cesty. Jaktakž jsme dokázali všechny přesvědčit, aby ty cesty opravili, i když ty vesnice nemají nějakou dlouhou budoucnost. Ale lidé, kteří tu zůstanou, ať aspoň ten kousek lepší cesty v životě ještě zakusí. Celé vesnice se nevystěhují, to ještě bude trvat desítky let, nežli tyto vesnice vymřou. Potřeba by byla ve školství. Pokud se dítě nevychová jak třeba, tak z něj nikdy nebude řádný člověk. Do našich škol přicházejí učitelé z Čech, to je velice vítané, i když rumunská strana to tak dobře nevidí, jim to trochu překáží, ale na to nesmíme hledět. Už ale víme, že to nebude trvat víc než dva roky, a čeští učitelé sem nepřijdou, nebudou na to peníze.

Nakonec se Václav Mašek přiznal i k tomu, že on sám z Rumunska do Čech rozhodně neodejde.

"Tady jsem se narodil, tady jsem pracoval, tady mám nějaké zásluhy, mezi těmi, kteří mě znají. Já zůstanu tady. I sám pan biskup se mne ptal, zda se nevystěhuji do Čech. Řekl jsem, ano, až odejde poslední Čech, tak já odejdu za ním. Pastýř má jít za svými ovečkami."

A to už je konec naší dnešní krajanské rubriky. K Čechům žijícím v Banátu se ale v některém z následujících vydání zase vrátíme. Na slyšenou příště se těší Milena Štráfeldová.

---