Po stopách sametové revoluce 4: Federální shromáždění
Zásadní změny, které nastartovali studenti 17. listopadu na Národní třídě a jež požadovalo Občanské fórum, se začaly odehrávat až v budově Federálního shromáždění. K těm skutečně průlomovým došlo ani ne čtrnáct dní od zahájení masových demonstrací a studentské okupační stávky. Jedním z tehdejších studentských vůdců, který se v té době stal členem komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu, byl i současný diplomat Václav Bartuška.
„Těch demonstrací od srpna 1988 bylo vícero a v zásadě měly stejný průběh: buď nás zavřeli, nebo nás zmlátili, nebo obojí, ale že by se mělo něco razantního stát, to jsem nevěděl a nevěděl to ani nikdo z mých kolegů v té době.“
Naposledy byl Václav Bartuška příslušníky StB předveden k výslechu 19. listopadu. O deset dní později už byl Federálním shromážděním zvolen do komise, která měla Státní bezpečnost vyšetřovat a účastnit se propuštění několika tisíc jejích příslušníků z aktivní služby.
„Tak především nás museli brát, protože jsme byli představitelé studentského hnutí, které mělo podporu velké části veřejnosti. Byly obrovské demonstrace v Praze i po celé zemi, milionová demonstrace na Letné, 27. listopadu proběhla generální stávka. Takže ať komunisté chtěli nebo ne, museli nás brát vážně.“
V budově tehdejšího československého parlamentu v následujících týdnech proběhly i další klíčové změny.
„Odvolání federální vlády i obou republikových vlád – české a slovenské, jmenování nových vlád, volba nového vedení parlamentu, kdy se Alexandr Dubček stal předsedou Federálního shromáždění, kooptace nových členů parlamentu z řad opozice ještě během prosince 1989 a potom příprava svobodných voleb v roce 1990.“
„Já myslím, že to, co proběhlo v listopadu a v prosinci 1989, byla kapitulace komunistické strany. My jsme očekávali vyjednávání a oni v zásadě opustili místa, většina z nich.“
Přesto nešlo o dva izolované tábory. Bartuška vzpomíná, že byl osobně několikrát doma u Adamců, zajímalo ho, jak bývalý předseda komunistické vlády uvažuje. Dejà vu zažívalo ještě půl roku samotné Federální shromáždění.
„To, jak se tu začali velmi rychle míchat noví lidé s těmi starými, potkat třeba Michala Kocába a vzápětí nějaké známé tváře komunistické strany, to bylo zvláštní. Vlastně až do června 1990 se potkával ten starý režim a nový pod jednou střechou.“
