Zájem o českou kulturu je mezi Rakušany malý

V roce 1968 po invazi pěti spřátelených zemí opustily Československo desetitisíce lidí. Mnozí zamířili do sousedního Rakouska. V sedmdesátých letech tak vznikla řada nových krajanských spolků. Jedním z nich byl i Kulturní klub Čechů a Slováků. Existuje dodnes a jeho vedoucí a zároveň šéfredaktorkou stejnojmenného časopisu je paní Helena Baslerová.

Setkání členů Kulturního klubu s Karlem Schwarzenbergem, vlevo od něj Helena Baslerová, foto: archiv Kulturního klubu Čechů a Slováků v Rakousku

„Snažíme se rakouským spoluobčanům ukázat, co všechno Češi a Slováci dokázali, kam se dopracovali, jak pracují v nadneseném smyslu na budoucnosti Rakouska. Aby konečně zmizelo klišé, že Češi jsou jen ta kuchařka a ten kočí".

Ve Vídni na české stopy narážíme doslova na každém kroku, což není vzhledem k několika set stoletím společného soužití nic výjimečného. Ale kdybychom se dostali do období po roce 1968, kde vidíte českou stopu?

„Po roce 1968 vzniklo několik nových spolků nebo došlo k rozšíření těch původních. Např. Katolický spolek, Kontaktforum, který se snaží o přednášky na diplomatické akademii. Jsou tu spolky, která hrají české divadlo".

Činnost před rokem 1989 vypadala nepochybně jinak než dnes. V čem je zásadní rozdíl?

Mezi zájmy Kulturního klubu ve Vídni patří i organizace hudebních vystoupení, foto: archiv Kulturního klubu Čechů a Slováků v Rakousku

„Možná nejsme tak politicky zaměření jako před tím. Tehdy byla hlavním cílem podpora exulantům. Dnes se věnujeme především kultuře, máme možnost jezdit do Česka, snažíme se o výměnné akce, nějakým způsobem spolupracovat".

Vzhledem k otevřeným hranicím a blízkosti našich zemí se můžete kdykoli vypravit do Čech. Mají Češi ve Vídni ještě zájem se scházet?

„Pokud spolu hrají divadlo, jsou v pěveckém kroužku, tak ano. Krajané se scházejí v kině nebo přijdou na koncerty, pořady v Českém centru. Ale rozdíl je veliký. Před deseti lety se lidé scházeli například v restauraci Böhmische Küche a když přijeli čeští zpěváci, přilákalo to hodně lidí. Dnes bych se bála podobné akce pořádat".

Nesplněný sen - Masarykova ulice

Pamětní deska Karla Hašlera, foto: archiv Kulturního klubu Čechů a Slováků v Rakousku

Jsme v roce, kdy si Česká republika připomíná 100 let od založení a další významná osmičková výročí. Určitě se k tomu připojí nějakým způsobem i váš klub?

„Chceme, aby ve 3.okrese byla pojmenovaná ulice po T.G.Masarykovi, ve které delší dobu bydlel. Ale vůči Masarykovi tu dodnes panují nějaký výhrady. Zatím se nám podařilo umístit pamětní desku Karlu Hašlerovi v bývalém koncentračním táboře Mauthausen. Rádi bychom vytvořili také pamětní desku pro Vojtěcha Náprstka, pro profesora slavistiky Mareše a pro Boženu Němcovou na kostele, kde byla křtěná. Bohužel máme málo lidí a málo času".

Nakolik se Rakušané zajímají o českou kulturu? Jsou tu všeobecně známá i jiná jména než například Dvořák a Smetana?

„Bohužel ten zájem je malý. Je to taková ignorance k sousednímu státu. Je tu známo jméno prezidenta Beneše. Masaryk je ožehavá záležitost. Božena Němcová. Z dnešních spisovatelů tu mnozí pořádají literární čtení. Česká republika se snaží. Ale mám obavy, zda rakouská střední vrstva o nás něco ví".

Mezi zakladatele, čestné předsedy, členy a příznivce Kulturního klubu patřili a patří například režisér Vojtěch Jasný, dirigent Martin Turnovský, dirigent Rafael Kubelík, kancléř prezidenta Havla Ivan Medek, Dr. Bruno Kreisky, Deisy Waldstein-Wartenberg, Karel Schwarzenberg, Dr. Bruno Aigner, prezident Dr. Heinz Fischer, spisovatel Pavel Kohout, prezident PEN-klubu Jiří Gruša.