Loutky kam se podíváš
Scény, opony, kulisy, loutky historické i současné. To vše nabízí pražská galerie Scarabeus. Výstava vznikla na počest zařazení Loutkářství na Slovensku a Česku do seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
"K nám chodí často prarodiče s vnoučaty. To je skupina lidí, kteří to velmi prožívají. Senioři si ještě pamatují ta konkrétní divadla, která tu máme vystavená, a říkají: to je príma, budeme spolu hrát. Loutkové divadlo není klasická hračka pro děti. Když začala v období první republiky ta salonní divadla, tak tam hráli rodiče. Bohatší rodina si najala loutkoherce, kteří jim to představení zahráli. Když děti dorůstaly, kolem deseti let, tak si mohli odvodit jednu loutku. Ale nebylo to o tom, že děti dostaly loutky, a improvizovaly," uvedla majitelka galerie Scarabeus Kateřina Ebelová.
Aby dětem nebylo líto, že se jen dívají do vitrín, můžou si tu s loutkami divadlo i zahrát.
"Máme tu kopie, které jsou z dílny manželů Kasalových, a jsou to přesné repliky těch původních loutek, které už bohužel nemají tak krásné šatičky, ale děti si s nimi mohou hrát."
Loutky jsou celoživotní koníček
"Divadlo se jmenovalo Hnízdo. My jsme to nazývali Hnízdo mladých loutkářů. Tehdy se tam sešla parta nadšených studentů. Byli tam řezbáři, výtvarníci, scénografka. A vydrželo nám to sedm let."
A vy jste u loutek zůstal pořád.
"Ano, v roce 1970 jsem přišel do loutkového filmu. Tam jsem se věnoval loutkám profesionálně až dosud. A loutkové divadlo jsem dělal jako vedlejší amatérskou činnost, abych se po večerech nenudil. Před 27 lety jsem se dostal do loutkového divadla Sokola Královské Vinohrady. Všichni zakládající členové už nežijí, a já jsem takový divadelní nestor. A mladí říkají: teď jsi na řadě ty," říká s humorem Jan Müller.
Loutkářství je ve vaší rodině už několikátou generaci?
"V mé rodině ne. Ale v rodině mé ženy. Její předkové byli spoluzakládající členové Říše loutek. Moje žena tam začala hrát, když jí byly čtyři roky. A vydrželo jí to dodnes. Účinkuje tam už 60 let."
"Já jsem na střední Umělecko-průmyslové škole studovala hračku a se spolužáky z řezbařiny a scénografie jsme se stali taky členy souboru Hnízdo, kde byl Honza principál. V rámci amatérských vystoupení jsme hráli třikrát na Loutkářské Chrudimi. Jednou s nejvyšším oceněním."
Okolo nás je samá loutka. Jak výstava vznikala?
"Loni jsme měli 40. výročí založení divadla Hnízdo. Říkali jsme si, udělat večírek je sice hezký nápad, ale nakonec jsme si vzpomněli, že čtyři lidé ze souboru sbírali historické loutky, dekorace i divadla, a že bychom mohli z našich sbírek udělat dlouhodobou výstavu," uvedla Kateřina Ebelová.
Máte nějaké vzácné loutky? Od kterých loutkářů?
"Na výstavě jsou z české tvorby nejstarší tzv. Alšovy loutky. Modeloval je pan profesor Kobrle podle výtvarných předloh Mikoláše Alše, který k tomu dal souhlas," říká Jan Müller, a jak dodává Kateřina Ebelová, na výstavě jsou nejen loutky, ale i vzácné dekorace.
"Já bych možná zmínila loutky, kterým se říká Jarmareční nebo Mikulášské. Ty jsou ze sbírky Jana Müllera. Já mám bohužel jen dvě. Tyhle loutky se prodávaly jako drobná upomínka. Byla trojice Mikuláš, čert a anděl, a pak i další loutečky. Máme je umístěné s našimi společnými dekoracemi, které jsou německého, rakouského a francouzského původu. A tyhle dekorace vznikly mezi lety 1820 až 1870."
