Jaroslav Svěcený představuje nové Vivaldianno
Jaroslav Svěcený patří k nejvýznamnějším současným českým houslistům. Neomezuje se ale jen klasický repertoár. Spolu s rockerem Michalem Dvořákem představili koncem minulého týdne nové cédéčko Vivaldianno MMXII. Inspirovali se na něm skladbami Vivaldiho, Bacha, Mozarta nebo argentinského autora Astora Piazzolly. Doprovázejí je ale i tak exotické nástroje jako japonská flétna shakuhachi, australské didgeridoo nebo latinskoamerické keno. Nové cédéčko navazuje na Vivaldianno z r. 2008, jehož se prodalo rekordních 30 tisíc kusů. A stejně jako s prvním Vivaldiannem, i letos vyjedou autoři a interpreti na koncertní turné, kde své hudební fúze klasické hudby, rocku a dalších žánrů představí publiku například v Jihlavě, Ostravě, Brně, Plzni nebo Praze. Na podrobnosti jsme se zeptali Jaroslava Svěceného:
"Já si myslím, že by byl nadšený, protože byl velký inovátor. A navíc jeho hudba vznikala ve své době jako hudba narvaná melodiemi. Takže kdyby on měl ty technologické možnosti, tak bychom se dnes divili, co by tenkrát všechno napsal. Napsal toho kvanta. Mimochodem, na této desce jsme se nechali inspirovat hudbou, která už není takzvaně slavná, ale je stejně špičková jako Čtvero ročních dob. Takže si myslím, že i lidi, kteří si budou ke klasické hudbě hledat cestu - protože musím říct, že i předchozí Vivaldianno je mostem, po kterém kráčejí lidi a nacházejí cestu ke klasické hudbě - vlastně zírají, jakou má ten člověk obrovskou invenci. A jakou invenci musel mít v sobě v době, kdy žil, protože těch skladeb je kvantum, a přitom každá je kvalitní."
Psal by pro shakuhachi a didgeridoo?
"Já si myslím, že určitě. On tenkrát měl možnost jen střívkových strun v houslích s krátkým krkem, violoncell a viol taky s krátkým krkem. Větší možnosti nebyly. Navíc ještě za něj byly barokní smyčce. Já si ale myslím, že na to, s čím tenkrát hráli, projevili naprosto špičkovou kvalitu. A všechno je vývoj. Dnešní hudba je pro dnešní publikum, a přesto je hudba Antonia Vivaldiho i pro dnešní publikum moderní. I pro ty, co vážnou hudbu vůbec neposlouchají."
"My tam máme hodně hostů z Jižní Ameriky. Jeden z nejlepších virtuózů na jihoamerické nástroje je Vlado Urlich, což je potomek rakouských přistěhovalců, který opravdu hraje i se světovými orchestry. Takže hraje na keny, na ty původní nástroje. Pak tam máme peruánské interprety, Vlastík /Matoušek/ tam hraje na shakuhachi. Pak je tam Ondřej Smeykal, který byl i na první desce a který hraje na didgeridoo. To je zase australský nástroj. A je tam obrovské množství technických perkusivních nástrojů. Z klasických interpretů bych možná jmenoval Heroldovo kvarteto, které s námi hraje na celé desce. A musím říct, že pro ně to taky nebylo úplně běžné, nahrávat tímto způsobem. My jsme byli vlastně všichni zavření v malém studiu a některá témata se musela vrstvit na sebe. A oni předvedli excelentní výkon. Takže i Heroldovo kvarteto zahrálo skvěle."
"Na turné musí koncertní verze zákonitě vypadat jinak, nežli je verze na desce, protože to se nedá přestěhovat. To byl i případ prvního Vivaldianna. Je to jakýsi kompromis, ale já si myslím, že posluchači nejsou o nic ochuzeni. V žádném případě co se týče elektronických nástrojů, protože elektronika je to jediné, co se dá vzít s sebou. Ale i akusticky tam budeme v tom největším možném počtu, ve kterém nahráváme. Někde budeme i s dalšími hosty, protože to turné bude trošku opepřené dalšími skladbami. Na turné chceme zahrát i nejúspěšnější části z prvního Vivaldianna a samozřejmě tam zazní i celá nová deska."
A odpočinete si někdy u klasického Vivaldiho?
"Mne teď čekají Smiřické svátky hudby, kde mám z jedenácti koncertů devět klasických. Takže já si u klasické hudby hovím stále. Pro mne je tohle obrovské zpestření mého koncertního života klasického hudebníka. Já se s klasickou hudbou setkávám u 95 procent koncertů za rok. Hudba klasiky pro mne vždycky zůstane hlavní a budu z ní vycházet. Jsem ale rád, že můžu poznat takové muzikanty, kteří mají ke klasice vztah a chtějí zkoušet něco nového. Protože já si myslím, že když nebudeme zkoušet něco nového, tak se hudba nikam neposune. A když sleduji vývoj, tak se až za padesát nebo za sto let ukáže, co z toho posunu bylo správně a co ne. Podívejte se ale zpátky na Gershwina nebo na Bernsteina. To byli také lidé, kteří propojovali žánry. Zkusili si hodně od svých ortodoxních kolegů, ale jsou hráni. Jako autoři to posunuli někam dál. Dnes je strašně těžké vytvářet hudbu, která je moderní, a ještě se dá poslouchat. Není to bohužel pravidlo, to všichni dobře víme."
