Pozitiva patnáctileté Deklarace
Nacistická okupace za druhé světové války a následný odsun německého obyvatelstva z českých zemí výrazně negativně poznamenala vztahy mezi Čechy a Němci. Ve snaze uzavřít sporné otázky ve vztazích obou národů a přispět k jejich podstatnému zlepšení podepsali zástupci obou zemí 21. ledna 1997 dokument nazvaný Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Text, který svým podpisem stvrdili tehdejší premiéři Václav Klaus a Helmut Kohl, otevřel cestu k překonání historických traumat. Dokument také přispěl ke vzniku stovek společných projektů, jež mají vést ke zmírnění historických předsudků. Právě o tom jsem si s Robertem Schusterem, analytikem Ústavu mezinárodních vztahů v Praze.
"To jsou dvě odlišné věci. Ta první věc je, že byla vyslovena lítost ze strany českých představitelů. Hlavně je třeba říct, že se k tomu potom ještě několikrát všichni představitelé České republiky, počínaje prezidentem Klasem přes tehdejšího premiéra Špidlu, vrátili. To bylo v předvečer našeho vstupu do Evropské unie v roce 2004. A to určitě vyvolalo na německé straně relativně pozitivní ohlasy. To, že jsou dál v platnosti Benešovy dekrety, to je otázka, v níž česká strana od samého počátku dávala najevo, že to je pro ní jakási nepřekročitelná mez. Později se to v souvislosti s našim vstupem do Evropské unie poněkud prezentovalo jinak v tom smyslu, že ty zákony sice jsou součástí našeho ústavního pořádku, neb drtivá většina z nich řeší záležitosti, které se vůbec netýkají Němců, ale fungování poválečného Československa. A že dekrety, týkající se Němců, jsou tzv. vyhaslým právem, to znamená, že už z nich nemůže vyplynout žádný konkrétní požadavek, žádný konkrétní právní důsledek. A to tenkrát před našim vstupem do Evropské unie stačilo. Myslím si, že i drtivá většina vysídlenců to takto brala jako fakt a vyrovnala se s tím. Jistě že s tím jsou spojeny nějaké emoce, ale na straně druhé to zase v jisté době nechápala česká vláda, když požadovala po té německé, aby formou nějakého prohlášení směrem do Německa řekla, že už nebude podporovat případné právní nároky vznášené vůči České republice pokud jde o majetek. To ale nemůže německá vláda nikdy udělat, protože jí to zakazuje německá ústava. Německá ústava, jakožto poučení z období nacismu, velmi silně chrání princip státního občanství a také princip majetku. To znamená, že pokud kdekoliv na světě, nemusí to být jenom v České republice, hrozí, že by německý občan o svůj oprávněný majetek, který mu vždycky patřil, mohl nějakým způsobem přijít, nebo že by hrozilo, že se ho bude muset zříct, tak německá vláda je vždy povinná se za tohoto svého občana postavit. To je princip, který mezi tím pochopila i česká vláda a v zásadě to nedělá žádné problémy."
"To jsou velmi pozitivní důsledky. Možná, že ani mnozí z autorů toho textu nečekali, že tím vlastní pozitivním vkladem budou právě tyto dvě instituce, protože vždycky se to hodně zužovalo jenom na ten text deklarace, jaká tam budou slovíčka, a aby to bylo pro obě strany stravitelné. Bralo se to tak, že tyto dvě instituce jsou jenom takovým doprovodným programem, ale ono se v průběhu času ukázalo, že naopak na nich leží ta hlavní tíha česko-německých vztahů. A že se to tam tak dobře odvíjelo, to jen pomohlo k jejich zlepšení. Fond budoucnosti, to jsou společné projekty, opravy kostelů, ale také zřizování různých například domovů důchodců nebo podobných zařízení v česko-německém pohraničí. Česko-německé diskusní fórum se od nějakých prvních setkání, kde se skutečně řešily otázky související s historií a kde se ukázalo, že obě strany prostě nemohou najít společnou řeč, protože to je spojeno i s emocemi, se za těch patnáct let posunulo do fáze, že se tam skutečně řeší otázky společné budoucnosti, to znamená, jak uspořádat sociální stát, co očekávat od společné měny, a podobně. To jsou všechno věci, které jsou určitě velmi pozitivními důsledky té deklarace."
