Encyklopedie 100 českých vědců v exilu završila několikaletý vědecký výzkum

Minulý týden proběhla v Národním technickém muzeu v Praze mezinárodní konference Vědci v exilu a diktátorské režimy 20. století. Současně tu byla uvedena i obsáhlá encyklopedie 100 českých vědců v exilu, která je výsledkem čtyřletého výzkumného projektu historiků z Ústavu pro soudobé dějiny a Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Encyklopedii uvádí rozsáhlá studie historika Antonína Kostlána z Kabinetu dějin vědy Ústavu pro soudobé dějiny a Milena Štráfeldová se ho zeptala na podrobnosti celého projektu:

Antonín Kostlán

"My jsme se vlastně problematice exilu věnovali už dříve, protože v r. 2003 jsme měli konferenci Vědci v exilu, která byla pojata šířeji. Nezaměřovala se jenom na exil z Československa, ale také na exil, který sem přicházel zejména ve 20. a 30. letech, to jest exil z Ruska a Ukrajiny a po r. 1930 také z Německa a z Rakouska. Takže jsme měli celou řadu otázek, které jsme chtěli dořešit a dotáhnout do výraznějšího konce. Šlo nám speciálně o tu část exilu, která není příliš ovlivňována politickým vývojem a zaměřuje se na špičkovou vědu. Takže proto jsme zvolili špičkové vědce a proto se ta kniha zaměřuje na sto vybraných vědců ze špičkové sféry."

Říkáte špičkové vědce, nicméně to asi není jediné kritérium. Podle jakých dalších kritérií jste je vybírali?

"Tam bylo kritérií několik. Víceméně z heuristických důvodů, abychom stačili obejít všechny archivy, jsme se museli omezit na bývalé pracovníky Československé akademie věd. To bylo jedno z hlavních kritérií. Druhá otázka souvisela s tou špičkovostí, tam jsme zejména v přírodních vědách velice vděčni našim kolegům přírodovědcům, kteří nám pomohli vytipovat lidi, kteří nějakým způsobem inklinovali k této cílové skupině. A pak tam samozřejmě byla i otázka určitého klíčování z hlediska různých vědních disciplín. Mezi nimi jsme museli vlastně rozhodnout, kolik jich bude zařazeno z kterého oboru. Podařilo se nám v tom v podstatě velmi dobře kopírovat současný stav české vědy. Asi čtvrtina je z humanitních a společenskovědních oborů, asi třetina z fyzikálních a technických oborů a ti další z biologických, chemických a dalších přírodovědných disciplín."

Sto vědců je asi jen ta pověstná špička ledovce. Mezi kolika vědci jste je zhruba vybírali?

"Pokud se omezíme na Československou akademii věd, tak tam lze hovořit o celkem asi 760 až 790 lidech, kteří odešli. Pokud se podíváme na celou vědní sféru, můžeme se pokusit jenom o nějaké odhady. Já to pro toto období, a hovoříme o období po srpnu 1968, odhaduji na zhruba dva tisíce osob. V poúnorovém období bych si to dovolil tipovat na nějakých šest set, osm set, možná i tisíc osob, které můžeme zahrnovat mezi špičkové vědce nebo špičkové reprezentanty humanitních nauk. A pak tu samozřejmě máme i některé osobnosti, které utekly už za 2. světové války a které se do vlasti už nevrátily, nebo se vrátily, ale pak byly znovu přinuceny emigrovat. Takže tam přibude další stovka, dvě stě lidí. Celkový počet těchto vědců je myslím docela značný a v celé emigrační vlně představuje podle mého názoru jedno až jedno a půl procenta."

Dá se na druhou stranu říct, co tento odliv lidí znamenal pro zdejší českou nebo tehdy československou vědu?

"Bylo to velmi výrazné oslabení, protože tu v podstatě chyběly mozky, které by nejen vymýšlely projekty a snažily se prozkoumávat jednotlivé vědní obory, ale došlo tu k oslabení předávání osobních zkušeností do dalších generací. To, co je povinností každého vědce, je i budovat si zázemí a předávat znalosti ve své vědě i svým studentům nebo mladším spolupracovníkům. Takže se dá říct, že odliv mozků byl společně se zaostáváním technické infrastruktury české vědy a s ideologickým tlakem jednou z hlavních příčin toho, proč v r. 1989 česká věda tak výrazně zaostávala za světovou špičkou."

Čemu říkáte tak výrazně? Dá se to vůbec kvantifikovat třeba v letech?

"Já připomenu jednu kvantifikaci z r. 1968, která se týkala technické infrastruktury. Tehdy se odhadovalo, že česká vědecká pracoviště zaostávají za západní vědou o zhruba jednu miliardu korun. To bylo v době, kdy ještě jakž takž držela krok a stačila sledovat vývoj. Tento deficit se v období normalizace ještě mnohonásobně zvýšil. A to hovořím jenom o tom, co se dá kvantifikovat, protože ztráta na lidských mozcích se samozřejmě vyčíslit nedá."

Zaměřili jste se na vědce, kteří působili před svým odchodem v Akademii věd. Chcete se pustit i do těch dalších okruhů, například na univerzitách a tak dále?

"Já bych samozřejmě velice rád. Žijeme ale v současné době v České republice, takže vědec může v podstatě dělat jen to téma, na které získá grant. Takže my se budeme pokoušet získat grant a já bych si uměl představit, že bychom nyní pokračovali s tímto tématem na Univerzitě Karlově. To se bude částečně z hlediska vědců překrývat, ale samozřejmě jde i o lidi, kteří profesně působili jako docenti či profesoři na Univerzitě Karlově. A chtěli bychom taky navázat spolupráci s moravskými univerzitami, zejména s Masarykovou univerzitou v Brně a s olomouckou univerzitou. Takže doufám, že tento projekt bude pokračovat a že se nám podaří dospět k nějaké ještě ucelenější představě, než máme dnes."

Samotné konference v Národním technickém muzeu se zúčastnila řada zahraničních vědců i českých odborníků, kteří zejména po r. 1968 odešli do exilu a úspěšně tam pokračovali ve své vědecké kariéře. O své práci v zahraničí přednášeli například imunolog Ivan Lefkovits, matematik Jaroslav Stark, kardiolog Miloš Novotný nebo specialistka v biomedicíně Olga Hudlická. Českému vědeckému exilu se na konferenci věnovala i řada odborných příspěvků českých historiků vědy. Imunoložka prof. Blanka Říhová ocenila pomoc, kterou čeští vědci v exilu poskytovali před r. 1989 vědcům v bývalém Československu:

Blanka Říhová

"Čeští vědci v exilu udělali strašně moc pro vědce, kteří zůstali v republice, ať už z osobních nebo jiných důvodů. Naši kolegové, ať už prof. Skamene, Lefkovits, Městecký, se nám po celou dobu totality snažili skutečně pomáhat. A to doslova a do písmene, nejenom psychicky. My jsme se s nimi stýkali, když jsme vyjeli ven. Oni nás podporovali na konferencích, kam jsme vyjížděli za vlastni peníze třeba se zájezdy Čedoku. Stalo se, že třeba Ivan Lefkovits všem Čechům v Paříži zařídil, že jim vrátili registrační poplatek. Umožňovali nám třeba přednášky v zahraničí tím, že se někde přimluvili, abychom byli pozváni jako řečníci. To bylo důležité, protože my jsme pořád zůstávali v povědomí světa. Když pak přišel r. 1989, tak můžu osobně říct, že já ani mí kolegové jsme nebyli ve světě neznámí. A to nejenom díky práci. Samozřejmě ta práce v tom být musí. Bylo to ale i díky našim přátelům emigrantům, kteří se venku starali o to, aby se na nás nezapomnělo."

K významným českým vědcům v exilu se ještě vrátíme v některé z dalších rubrik Češi v zahraničí.