Básník ve všeobecně rozjíveném čase
Mnohaletý zájem literárního historika Petra Hrušky o tvorbu Karla Šiktance vyústil v monografii Někde tady - Český básník Karel Šiktanc. Práce je důležitá hned v několika ohledech. Hruška sleduje vývoj Šiktancova básnického díla od rozpačitých počátků až po vrcholy jako byl Český orloj a nedávno vydanou sbírku Vážná známost. Dokáže nejen citlivě interpretovat básníkovy texty, ale také je zasazovat do kontextu doby. Autor monografie se od odborného posouzení dostává k poutavému příběhu o poezii.
Byl tento postoj, který popisujete, pro Karla Šiktance vždycky samozřejmý, přirozený nebo k němu musel třeba i nějakým bolestnějším způsobem dojít?
"Nebyl mu vlastní a to je právě na tom to strhující. Já jsem tu monografii o Karlu Šiktancovi psal s chutí mimo jiné proto, že jsem cítil, že právě na příběhu Karla Šiktance je vidět i velký příběh řeči. Velký příběh hledání básnického slova. Protože Karel Šiktanc začal psát v 50. letech a jeho první sbírky nikterak nevybočovaly z tehdejší oficiální produkce. Na počátku u Karla Šiktance nebylo slovo, ale polotovar, heslo, prefabrikát, něco neosobního, z čeho se skládaly ty proklamace a výzvy, jichž je tehdejší oficiální poezie plná.
On však postupně musí začít hledat svoje vlastní vnitřní, opravdové slovo svou vlastní opravdovou řeč. V průběhu šedesátých let se stává osobitým autorským zjevem a ve chvíli, kdy to slovo najde, kdy to je jeho nezaměnitelné básnické slovo, tak mu ho vezmou, protože přijde rok 1968 a Karel Šiktanc podobně jako druzí se stane personou non grata a bude muset dalších dvacet let to své objevené, vynalezené básnické slovo psát do šuplíku.Po změně poměrů v roce 1989 se samozřejmě i Karlu Šiktancovi otevře možnost všechnu tu nádhernou poezii, která v 70. a 80. letech vznikala, jeho Český orloj, Tanec smrti, Sakramenty a další sbírky, konečně vydat. A ve svobodných poměrech, kdy se dalo očekávat, že tvůrčí osobnosti, jako je Karel Šiktanc, popustí stavidla své dlouho zadržované básnické řeči - se najednou stane pravý opak. On začne se slovem ještě více spořit, začne ho zkoumat a poměřovat všemi možnými zámlkami, tichy a mlčením. Jeho verš je ještě úsečnější, ještě staženější do sebe, jako kdyby se ta řeč měla ještě víc na pozoru právě před tím, co jsme schopni z ní udělat - právě tu vyřídilku, právě to žvanění. A lomoz a rachot okolo ho vede k tomu, že jeho báseň se jako kdyby upevní víc pravým, přesným, sporým slovem.
A máme před sebou jen několik sbírek, které jsou ale to podstatnější, které mají v sobě nádhernou dostředivost psát jenom o tom nejdůležitějším, jenom o těch několika podstatných věcech, které konec konců každý v životě máme. Tento příběh cesty od velkého halasu, hlomozu bez skutečné řeči po objevení vlastního výrazu, vlastního řečového projevu až po ono nedobrovolné mlčení, způsobené vnějšími poměry, a posléze i ono jakési dobrovolné umlkání, které je způsobeno strachem o řeč, tak tohle je příběh, který mě fascinoval a který jsem se snažil do té monografie nějakým způsobem vtělit."