21. srpen 1968 je bezesporu jedním z nejklíčovějších okamžiků československých dějin. A jako takový nebude chybět ani v kalendáriu.
Před 180 lety se ve Vídni narodilo dlouho očekávané dítě, následník rakouského trůnu, budoucí císař František Josef I. Jeho osobní i profesní život nebyl vůbec jednoduchý. Do doby jeho osmašedesátileté vlády spadá prohraná prusko-rakouská válka, rozdělení monarchie a především podíl na první světové válce. Během tohoto rozsahem dosud nevídaného konfliktu František Josef I. zemřel. Historik Luboš Velek z Akademie věd před časem pro Radio Praha popsal, jak se měnil vztah Čechů k jejich panovníkovi.
František Josef I. při návtěvě Břevnova v roce 1907
„On zpočátku, řekněme v těch 50., 60. a ještě v 70. letech byl poměrně velmi neoblíbený. Bylo to proto, že "porušil" všechny sliby, které dal, ať už to byly sliby ústavy nebo pak sliby Čechům o tzv. česko - rakouském vyrovnání - známé fundamentálky. Společnost ho vnímala negativně, byl to takový ten neposlušný drzý kluk, koneckonců na trůn nastoupil v 18 letech. Společnost ho vnímala jako nezralého, nedospělého, jak člověka manipulovatelného. Pravdou je, že František Josef nikdy žádný politický talent nebyl. Na druhé straně málokterému z jeho příbuzných by se možná podařilo tu nesourodou a rozkolísanou říši udržet tak dlouho pohromadě. Koneckonců, teď s trochou nadsázky, kdyby nezemřel v roce 1916, bůhví, jak by to s Rakouskem dopadlo. Jeho obraz se u české veřejnosti velmi rychle mění zhruba od 80. let 19. století. V té době se stává takovým tím bělovlasým pánem, který je pro společnost obrovskou autoritou. Lidé ho respektují a váží si ho. Váží si ho také kvůli těm prostým lidským osudům. Koneckonců, všichni asi víme, že smrt do jeho okolí zasáhla velmi často. Přišel o syna, o manželku, která byla zavražděna, o synovce Františka Ferdinanda d´Este, jeho bratra popravili v Mexiku. On sám nesl tu tíži osobních ztrát v rodině a blízkém okolí velmi těžce a lidé s ním cítili. Myslím si, že ta jeho obrovská popularita, která se zrodila v Čechách někdy v těch 80., 90. letech, je jasně doložitelná na slavnostních uvítáních jeho osoby v Praze.“
„Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.“ Tato slova, která zněla z rozhlasových přijímačů v srpnu 1968, zcela změnila nejen politický vývoj v tehdejším Československu, ale hluboce zasáhla i do osobních životů jeho obyvatel. Následovaly masové protesty, oběti na životech, vlna emigrace a pro ty, co zůstali, nastávala doba tzv. normalizace.
V roce 1850 se z Vídně zpátky do rodné Kopřivnice vrátil syn tamního fojta Ignác Schustala, hodlal zúročit své zkušenosti z hlavního města monarchie a na fojtství si otevřel dílnu na výrobu bryček a kočárů. Firma se utěšeně rozrůstala, z dílny byla brzy továrna a nezůstalo jen u kočárů, vyrábět se, a opět s úspěchem, začaly i železniční vagóny. Přelomový byl pak rok 1897, kdy z kopřivnického závodu vyjel první automobil ve střední Evropě s názvem Präsident. Zakladatel firmy, která byla později přejmenována na Tatru, se toho ale už nedožil, zemřel o šest let dříve a podíl ve společnosti připadl jeho dvěma synům.
