Před dvaceti lety byla roztržena železná opona
Součástí, nebo spíše brzkým důsledkem intenzivního společenského pohybu v Československu na sklonku roku 1989 byl také pád železné opony, symbolicky zahájený přestřižením ostnatých drátů na hranicích, které oddělovaly východní blok od demokratických sousedů. Jeden z těchto okamžiků se odehrál právě před 20 lety, poslední předvánoční den roku 1989.
Když ministr zahraničních věcí tehdy ještě Československé socialistické republiky Jiří Dienstbier a jeho resortní partner z tehdejšího západního Německa Hans-Dietrich Genscher v poledne 23. prosince 1989 přestřihli ostnaté dráty na hraničním přechodu v Rozvadově, nebyla to svého druhu úplně první událost. Již o šest dní dříve totiž Dienstbier totéž absolvoval v doprovodu rakouského ministra zahraničí Aloise Mocka u Hevlína na Znojemsku.
Ten předvánoční den se ale zapsal do paměti velice silně. Na rozdíl od neutrálního Rakouska bylo západní Německo členem NATO, sousedící zde s členským státem Varšavské smlouvy. A v neposlední řadě komunistická propaganda v souvislosti neustále připomínala nacistickou minulost Německa a líčila spolkovou republiku jako rejdiště revanšistů spiklých s americkými imperialisty. Zkrátka a dobře, právě mezi Rozvadovem a Waidhausem, právě den před Vánoci, šlo o skutečné roztržení železné opony.
"To, co bylo tenkrát, to samozřejmě je ojedinělá historická situace. Já, když někdo je moc kritický, tak říkám - podívejte se, já kdybych se v životě nedožil ničeho jiného, než že padla železná opona a že jsem se na tom mohl také nějakým způsobem podílet, tak bych myslím si pro svůj život mohl říct, že jsem udělal dost. Jenomže to samozřejmě můžete říct, když se vám to stane těsně před smrtí (smích), protože život jde dál," vzpomínal před pěti lety Jiří Dienstbier na památný okamžik.
Od toho uplynulo nyní už dvacet let, zejména zpočátku naplněných fascinujícím vývojem. Zatímco se Německo sjednotilo, Československo bylo rozděleno. Varšavská smlouva byla rozpuštěna a Česká republika – po krátké historické pauze i se Slovenskem – je dnes součástí Severoatlantické aliance. Přesto některé změny probíhají – pokud vůbec – obzvláště pomalu. Zejména pokud jde o obavy ze sudetských Němců, jak ukázala i atmosféra kolem nedávného vyjednávání výjimky z Evropské charty práv.
"Velice často se vytahují nějaké otázky minulosti a takové věci. Já jsem to vždycky odmítal. Já jsem ochoten se s každým soukromně bavit, ale nejsem ochoten diskutovat na nějaké oficiální úrovni o tom, co bylo před 60 lety. Poněvadž politika je tady k tomu, abychom se dohadovali o tom, co budeme dělat, případně o tom, co nebudeme dělat, a ne abychom hodnotili minulost,"říká Jiří Dienstbier a dodává: "Je dobré nezapomínat, je dobré vědět, jaká byla minulost. Ale jenom z toho důvodu, abychom byli schopni vnímat jakékoliv varovné signály, že něco takového by se případně mohlo opakovat."
