Daniela Stavělová: nejtěžší bylo najít v tancích Bohuslava Martinů ten obkročák
V dnešním pokračování našeho folklorního cyklu Ach synku, synku bych vám ráda představila "první dámu"českého lidového tance, choreografku Danielu Stavělovou. Získala letošní Národní cenu v oboru lidové kultury. Ve Švandově divadle v Praze, kde ji začátkem listopadu přebírala, také uvedla pásmo tanců inspirovaných letošním jubilantem Bohuslavem Martinů. Ze studia Radia Praha vás zdraví Milena Štráfeldová:
"Daniela Stavělová je podle mého názoru naše přední choreografka, možná v regionu Čechy, což je rozdíl proti Moravě, je asi první dáma české choreografie. Specializuje se na scénické vyjádření tanečních sól a tanečních skupin. Má velmi zvláštní, asi vrozený smysl pro melodiku tance, umí úžasně sestavit program. Myslím, že i Písně domova ukazují to, co je nám vlastní, včetně té nádherné atmosféry,"
Tak charakterizovala choreografické působení Daniely Stavělové Lenka Lázňovská z Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu, které se českým lidovým uměním odborně i metodicky zabývá. Danielu Stavělovou jsem pozvala do našeho studia. A zeptala jsem se, jaké byly její začátky ve folkloru a co ji vlastně k lidovému tanci nasměrovalo:
Co vás tam tak oslovilo? Byl to ten temperament? Vzpomenete si?
"Myslím, že to byl v první řadě temperament, ale i určitá energie, která mi chyběla v těch druzích tance, se kterými jsem se setkávala v době kolem třinácti, čtrnácti let, kdy jsem se dost o tanec zajímala a uvažovala jsem, že bych se mu věnovala víc. Ale nebylo to ono. Já jsem ke klasickému baletu netíhla, stejně tak to, co v té době v 60. letech bylo jako moderní tanec, mne moc nepřitáhlo. Takže vlastně folklor přinesl něco velmi přirozeného, co jsem našla v tom pohybu. Něco, co přenášelo úžasným způsobem energii."
Měla jste jako malá nějakou baletní průpravu?
"Já jsem měla spíš gymnastickou průpravu. Já jsem se skoro zuřivě věnovala sportovní gymnastice, takže jsem uvažovala, že budu pokračovat na střední škole se sportovním zaměřením. Potom jsem uvažovala i o taneční konzervatoři, nicméně tam mne právě ten klasický balet tolik nelákal, takže jsem z toho nakonec měla dilema. To ale nakonec rozřešil zdravotní stav, kdy se zjistilo, že se takovýmto věcem nemůžu věnovat v takové zátěži."
Takže východiskem pro vás byl folklorní tanec?
"To nebylo hned. Já jsem vlastně poté, co jsem prožila zklamání, že se nebudu moci věnovat naplno té své gymnastice, začala hledat nějaké jiné způsoby seberealizace. Nejdřív jsem se věnovala divadlu, uvažovala jsem o herectví, o divadelní režii. Potom jsem se vrhla na malování, takže ono to šlo takovou oklikou... A dalo by se říct, že až někde na střední škole jsem začala uvažovat, co dál. A tam jsem vlastně byla nasměrovaná jednou svou tetou, která pracovala v muzeu v Banské Bystrici. Ta mne tam jednou provedla a ukázala mi, co všechno vlastně obnáší lidová kultura, čemu se říká etnografie. Takže teprve tam jsem o tom začala uvažovat a zjistila jsem, že do toho patří i ten tanec, a pak už k tomu byl jenom krůček."
A kde jste se tedy učila ty první folklorní krůčky?
"Ty skutečně první taneční krůčky jsem se učila v Souboru Josefa Vycpálka. Poté, co jsem se rozhodla, že bych velice ráda tancovala lidový tanec, neměla jsem vůbec představu kam jít, kde jsou nějaké soubory. To už jsme žili v Praze. Takže nějakým doporučením, přes někoho, jsem se dostala k Souboru Josefa Vycpálka. Přišla jsem se přihlásit, že bych ráda tancovala, aniž bych někdy předtím ten soubor viděla. Natolik mne to ale od prvního pohledu vtáhlo, že jsem nepochybovala, že to je ono."
To byl jeden z největších a nejznámějších souborů nejenom v Praze, ale v celém Československu. Ve kterém roce jste do něj přišla?
"Já jsem tam přišla až někdy v polovině 70. let, v době, kdy soubor pracoval pod vedením Evy Rejžkové. Právě i ten mužský projev mne tam zaujal. Ten tanec neměl zženštilou podobu, ale právě to, co mne přitáhlo už kdysi ve Východné, se mi tady znovu odehrálo před očima. Znovu se mi to potvrdilo a vlastně se mi to propojilo s tím mým předchozím zájmem o soudobé umění a soudobou hudbu."
Co pro vás tehdy bylo nejtěžší se naučit?
"Obkročák. To je tanec, který se tancuje v páru a ten pár se točí jednak kolem společné osy a ještě přitom postupuje z místa. A musí se velice prudce otáčet každým krokem, aby se vůbec postupovalo po tom kruhu. A to mi dělalo největší problémy, protože jsem byla zvyklá spíš na takový svobodný pohyb. A tady to přivázání do páru a určitá disciplína toho kroku, to mi chvilku trvalo, nežli jsem zvládla."
A z Vycpálkova souboru vedla vaše cesta do legendární Chorei?
"Ano, když jsem byla v Souboru Josef Vycpálka, tak jsem už přece jenom získala přehled o folklorním dění, co se v této oblasti u nás vyskytovalo dalšího. Začala jsem s tímto souborem jezdit na různé folklorní festivaly, navštěvovala jsem různá představení, a tak jsem vlastně objevila, že existuje Chorea Bohemica. A tam to zarezonovalo podruhé, když jsem si uvědomila, že tam je ještě něco, s čím se spojuje i můj předchozí zájem o divadlo, o herecký výraz. Vůbec ten druh hudby, který jsem tam slyšela, byl velmi zemitý. Takže po dlouhém váhání jsem se nakonec rozhodla zkusit i tuto cestu a přešla jsem do souboru Chorea Bohemica."
"To ještě zdaleka ne. Vlastně když jsem tancovala v Souboru Josefa Vycpálka, tak jsem ještě studovala, a když jsem přešla do Chorei, končila jsem studium. Obor, který jsem vystudovala nejdřív, byla etnografie, a druhý obor byla historie. Pak jsem si je ještě rozšířila o studium taneční pedagogiky. A velice záhy jsem začala v Choree působit jako asistent, vedla jsem taneční průpravu a začala jsem se zvolna zapojovat i do těchto věcí."
Mne by velice zajímalo, jak se vlastně provádí zápis tance?
"Se zápisem tance je to složité, to by bylo na jednu velkou přednášku. Vůbec vývoj způsobu, jak zapsat tanec, je dlouhý a sahá docela hluboko do historie. Nicméně pokud jde o lidový tanec, tak ten se začal zapisovat teprve na konci 19. století, v době, kdy sběratelé lidových tanců se nějakým způsobem snažili zaznamenat tento projev. A zjistili, že k tomu nemají moc rozvinutý instrumentář, takže začali hledat nové způsoby. Využívali v té době do jisté míry Tyršovo tělovýchovné názvosloví, ale jinak si vypomáhali, jak to šlo. Tehdy se rozvinul slovní popis tance, popisovalo se, co se děje v prvním taktu, co v druhém taktu. Nicméně i to byly popisy velmi mezerovité, protože oni nepředpokládali, že za sto let bude někdo luštit tyto záznamy a že se tento projev z běžného života natolik vytratí, že už nebudeme vědět, když nám tam napíšou: tanečníci se postaví vedle sebe a uchopí se jako obvykle, co to je jako obvykle. Takže nám zanechali takový trošku torzovitý popis. Pak zase v další etapě, po 2. světové válce, když se rozvinulo tzv. souborové hnutí nebo folklorní hnutí, se začalo vydávat velké množství metodické literatury. A tehdy se o zápisu tance začalo znovu přemýšlet a trošku se to zdokonalilo, zpřesnilo. Ale pořád to byl slovní popis tance. Dnes máme mnohem dokonalejší nástroj, ale zase o to složitější, a ne každý ho ovládá, a to je Labanova notace. Ta původně nevznikla pro záznam lidového tance, dá se ale dnes velice dobře pro jeho zápis využít. Nicméně skoro nikdo z nás to nepoužívá, protože stát se dobrým tzv. notátorem je velmi dlouhý proces a je potřeba se tomu věnovat během studia ať už na konzervatoři, nebo na Akademii múzických umění."
Já bych si laicky myslela, že dnes v době, kdy každý pracuje s videokamerou, se to prostě natočí!
"Ano, to je v podstatě to hlavní, co teď děláme, že to vždycky hlavně v první řadě natočíme. Je to ale taky záznam, který není úplně přesný, protože se nám tam zase mění pozice, odkud ten tanec sledujeme. Něco jiného je, když ten tanec vidíme z úhlu pohledu tanečníka, který ho provozuje, a něco jiného z té opačné strany, když to někdo vidí proti sobě. Přesto je to v dnešní době velký pomocník."
Kdy a kde jste dělala svou první choreografii?
"Já jsem začala s takovými malými pokusy, ještě když jsem byla v Souboru Josefa Vycpálka. To nebyla samostatná choreografie, to jsem jenom tak vypomáhala. Úplně samostatně jsem ale začala pracovat jako choreograf ve vlastním souboru. Jmenoval se Rustica a byla to původně přípravka souboru Chorea Bohemica, kam přišlo docela velké množství mladých lidí. Já jsem je tam nějakou dobu vedla, potom se přihlásili do konkurzu do Chorei. Někteří byli přijatí a velká část lidí zůstala v přípravce. A protože to byl taky docela dobrý potenciál, dalo se s nimi pracovat, tak z toho později vznikl soubor, kterému jsme začali říkat Taneční a hudební skupina Rustica. A tam jsem vlastně začala zgruntu, nejenom se svou první choreografií, ale vůbec s pedagogickou přípravou. Ty tanečníky jsem si nejdřív takzvaně uhnětla a potom jsem začala zvolna budovat repertoár."
Jak dlouho to trvá, uhníst takového tanečníka?
"Říkám to možná ošklivě, ale je to doslova tak. To není jenom v tom, že toho člověka naučíte nějaké technice, nějaké pohybové průpravě, nějakým krokům lidových tanců. V mém případě to znamenalo uhníst je tak, aby byli schopni sdílet určité emoce, protože můj způsob práce je takový, že stavím ten projev na emocích. Všechno má vždycky svou podstatu v nějaké emoci a z ní vycházíme. Jde o to, abychom se, ten tanečník i já, naladili na podobnou vlnu a společně pak sdíleli tu emoci. Tím mi potom tanečník pomáhá tu choreografii spoluvytvářet."
Můžete vy jako choreografka dát tanečníkům určitou volnost, jako třeba režisér ve filmu, nebo jim opravdu předepíšete každý pohyb, odkud kam pohne rukou?
"Já právě tuto práci, kdy se předepíše každý pohyb, moc ráda nemám. I když jsou místa, která člověk musí takovým způsobem dopracovat, že to dotáhne do určitého tvaru. Já ale právě mám ráda tu spolupráci s tanečníkem. Já říkám, že mám ráda ty svaté tanečníky. To jsou ti, kteří se napojí na můj myšlenkový proces a dokážou reagovat samostatně. Já je samozřejmě celou dobu motivuji, navrhnu nějaký pohybový rejstřík, s něčím přijdu, mám ale velice ráda, když i tanečník něco nabídne ze sebe. A já na to pak můžu třeba zase navázat. Takže to je v takové koprodukci."
Je pro vás jednodušší při tom hnětení tanečníka spíš pracovat s lidmi, kteří jsou vlastně nedotčení taneční průpravou, anebo naopak využívat baleťáků?
"S taneční průpravou je to tak, že já si v průběhu let vytvářím trošku vlastní pohybový slovník. Snažím se v něm spojit jednak prvky lidového tance s některými prvky novodobých tanečních směrů. Takže mně se třeba s tanečníkem s průpravou klasického baletu nepracuje úplně ideálně, protože je to slovník, který tolik nevyužívám, nebo využívám jen do určité míry. Jenom pro průpravu, ale nikoliv už pak v té choreografické práci."
Myslím to v tom smyslu, že vlastně člověk, který má klasickou baletní průpravu, je jako houslista, který se naučil hrát klasicky na housle, a pak by měl hrát v jazzové kapele. Je možné, aby se člověk s klasickou průpravou opravdu vpravil do lidového tance?
"Samozřejmě, určitě ano. Zrovna teď k nám přišel do souboru jeden chlapec, který absolvoval Pražskou taneční konzervatoř. Tam není jenom průprava z klasického baletu, dostává tam průpravu i z lidového tance a z novodobých tanečních směrů. To těžiště ale nicméně spočívá v klasickém baletu. Je to na něm znát, záleží ale na tom, jak s tím on sám dál pracuje a jakým způsobem přijímá další podněty a jak se to v něm všechno propojí. Takže už teď vidím, i když u nás není dlouho, že se tam začíná objevovat jiný styl. Tam záleží na tom, jak se vzájemně dohodneme a jak ten dotyčný na sobě pracuje dál."
Jak dlouho vám trvá vystavět celovečerní program?
"Málokdy připravuji najednou celovečerní program z tanečních čísel. Většinou je to něco, kde už jsou starší části, a přidám k tomu něco novějšího. Takže ten celovečerní program se tvoří na etapy. Pracuji ale v takových větších celcích, takže některé naše choreografie mají dejme tomu deset minut, některé dvacet, ale některé dokonce 55 minut, což byla jedna z posledních choreografií, kterou jsem dělala ve spolupráci s Jaroslavem Krčkem a Musicou Bohemicou. To byl Český rok, ten měl tento rozsah. A musím říct, že to ani dnes nedokážu zpětně spočítat, kolik času jsme nad tím strávili. Většinou si uvědomuji to období těsně před premiérou, kdy už se pracuje velmi intenzívně a musí se využít soboty i neděle. Tam ta intenzívní práce trvala zhruba tři měsíce. Tomu ale předcházelo období, kterému já říkám vytvářet, vyrábět takové polotovary, kdy si člověk jenom tak zkouší, jenom si s tím hraje a něco se začíná ukazovat, ještě se to ale nedává do úplného celku."
Máte někde deníček, kam si zapisujete všechny svoje choreografie? Kolik jich bylo?
"Seznam choreografií nemám, ono jich zatím tolik není, abych si to nepamatovala. Já si ale hlavně ukládám programy, takže deníček tolik nepotřebuji. Ty jednotlivé programy, co jsem kdy dělala, mám tak naštosované, jinak si ale dnes už tak moc nezapisuji, abych pravdu řekla. Na zkoušky chodím s videokamerou, a když udělám nějaký úsek, tak si ho natočím. Nebyla jsem zrovna pilná žačka, když jsem absolvovala kurz Labanovy notace, a myslím, že bych dnes neměla moc trpělivost se to snažit touto cestou zaznamenat."
Která choreografie vám dala nejvíc zabrat?
"Řekla bych, že ta poslední, na večeru, který byl věnován výročí Bohuslava Martinů. Ten se vlastně skládal z hudební i taneční produkce a všechno bylo na hudbu Bohuslava Martinů. Tam jsem se pustila do takového opravdu těžkého oříšku, a to jsou Tři české tance pro klavír. Skutečně tam jsou názvy Obkročák, Dupák a Polka. Dohromady je to nějakých devět minut, takže to ani není nějaký dlouhý úsek, je to ale velice náročné hudební pojetí tanců. A mně trvalo dost dlouho, než jsem pochopila, jak na to jít. Jakým způsobem tam pracovat s jednotlivými tématy a hlavně kde tam vůbec objevit ty tance. Marně jsem zpočátku po těch prvních několika posleších hledala, kde je vlastně obkročák nebo kde tam je ten dupák. Tam nebyla ani žádná citace melodie, není tam ani nějaký charakteristický rytmus pro dupák, tak kde ho tam hledat? Byla jsem z toho nešťastná. Předcházela tomu i docela dlouhá práce s klavíristkou, která pak doprovázela ty tance a se kterou jsme o tom debatovaly. Přehrály jsme si k tomu i všechny záznamy lidových dupáků ve sbírkách lidových písní a tanců. A tam jsme pak najednou chytily takový puls a to, co je vlastně charakteristické pro ten dupák."
"Ano, já to vnímám jako scénickou věc. Od samého začátku. Já bych řekla, že všechny moje choreografie jsou spíš taneční divadlo, ať už to je nějaký minipříběh nebo větší příběh nebo rozvíjení nějakého emočního základu. Tam vždycky jde spíš o nějaké taneční divadlo a spíš to vnímám jako soudobý projev. Já jsem folklor od samého začátku nikdy nebrala jako nějaký návrat k něčemu nebo jako oživování něčeho. Já jsem to vždycky brala jako něco, pokud mne to zaujalo, co je součástí mého aktuálního života. Tak jak tehdy od těch Beatles byl rovný skok k folkloru, protože mi to v tu chvíli znělo stejně, tak k tomu dodnes přistupuji. Cílem a smyslem mé práce není uchovávání tradice jako takové. Já spíš v té tradici hledám to, co je pro nás současníky stále aktuální."
Mimořádné pojetí tanců inspirovaných hudbou Bohuslava Martinů ocenil i zakladatel a dlouholetý vedoucí souboru Chora Bohemica Jaroslav Krček:
"Mně se moc líbily ty klavírní tance, kde musela hodně přemýšlet, protože Martinů vybočuje z pravidelných rytmů až do dramatičnosti, a s tím si teda poradila báječně. A to je pro mne něco nového, co jsem od ní neznal. Ona jinak skutečně vychází z tradice a z tradičních lidových prvků, a je asi tam, kam se dostala Alena Skálová, i když po svém. Ale tady v těch tancích se skutečně posunula, a to se mi moc líbilo."
Jak jste asi poznali, nahrávky souboru Chorea Bohemica náš dnešní pořad také provázely. Představili jsme v něm choreografku Danielu Stavělovou, laureátku letošní Národní ceny za lidovou kulturu. Příště se uslyšíme o vánočních svátcích a samozřejmě s vánočně laděným pořadem. Ze studia Radia Praha se loučí Milena Štráfeldová. Přeji vám pokojný Advent.
