Děti v zapadlé indické vesnici se učí ve škole, kterou jim postavili Češi
12. května proběhne v Betlémské kapli v Praze benefiční koncert, jehož výtěžek bude určen pro Sluneční školu v Himálaji. Postavilo ji tu české občanské sdružení Surya podle projektu svého zakladatele Jana Tilingera. Dnes se tu v jedné z nejzapadlejších indických vesnic Kargyak učí děti místních rolníků číst a psát. Co vůbec tehdejšího studenta ČVUT přivedlo do jednoho z posledních míst, kde se uchovala tradiční tibetská kultura, s jakými potížemi se při stavbě školy potýkal a jak škola funguje, na to se Jana Tilingera zeptala Milena Štráfeldová v dnešní krajanské rubrice:
Co bylo dřív v tomto případě: cesta do Himálaje nebo váš nápad postavit školu, kterou by vyhřívalo pouze slunce?
"Úplně první byla cesta do Himálaje. Já jsem tam v té době byl už potřetí, jestli se nepletu. Ale důvod, proč jsem se rozhodl stavět školu v Himálaji, není v tom, že zrovna Himálaje by byly moje nejoblíbenější klima. Spíš naopak. To je spíš prostředí, o kterém vím, že žádná jiná neziskovka by jim tam asi nešla pomáhat stavět školu, starat se o výuku. Protože ono je to mnohem snazší dělat na nějakém dostupném místě, u moře, v nížině, kousek od hlavního města, vedle hotelu, vedle letiště a zásobování. Ten Kargyak mi připadal od všeho úplně izolovaný."
Jak vlastně ta oblast vypadá?
"Klimaticky se jmenuje vysokohorská poušť. Je to velice unikátní prostředí ve vysoké nadmořské výšce, kde výkyvy teplot mohou být i třicet stupňů během jednoho dne. Zároveň je tam nízké množství srážek, takže tam skoro nic neroste a vypadá to trošku jak na měsíci. A díky tomu, že tam není zeleň, je tam poměrně větrno a prašno a ty výkyvy teplot."
Můžete ještě trochu geograficky přiblížit, kde vesnice Kargyak leží?
"Ta oblast se nazývá Zanskar. Na mapě leží v Západním Himálaji, kde se nachází indický spolkový stát Džammú a Kašmír. A úplně na jihu tohoto státu se nachází vesnice Kargyak. Je to vlastně poslední vesnice směrem na jih ve státě Džammú a Kašmír."
Jen abychom přiblížili, jak odlehlá to je oblast - jak dlouho tam člověk musí jít?
"Nejbližší další vesnice je vzdálená čtyřicet kilometrů, tam je sedlo Šinkola, a odtud dalších čtyřicet kilometrů na jih je další vesnice. Takže osmdesát kilometrů a tam je i silnice. Místním to pěšky trvá den, při absolutním vypětí, když se opravdu děje něco důležitého. To jsme si taky zkusili, dá se to, každopádně to hodně bolí. Jinak ale chůze v tomto terénu, bez aklimatizace, vyžaduje alespoň tři až pět dní. Už jenom ze zdravotních důvodů."
Vy jste přišel s nápadem, že právě v tomto vysokohorském klimatu by se dala vybudovat škola. Mně podle obrázků připomíná skleník, kde sluneční energie i při těch extrémních nízkých teplotách v zimě dokáže školu vyhřát. Připadá mi, že je to sci-fi technologie uprostřed hlubokého středověku. Je to skutečně tak?
"Jeden z dobrovolníků to nazval zanskarský funkcionalismus, kdy jsme se s využitím klasické konstrukce, dřeva, hlíny a kamene, dostali k finální budově, která splňuje parametry kvalitní budovy skoro až podle evropských měřítek. Jasně že tam neteče voda a není vyhřívaná podlaha, ale v porovnání s tradičními stavbami se tato stavba dostává úplně mimo chápání místních obyvatel. Tam se zatápí opravdu třeba jen na půl hodiny brzy ráno, když je ta konstrukce promrzlá a děti přicházejí zvenku. Tím se dostaneme z třinácti, čtrnácti stupňů na příjemných osmnáct, aby tam děti mohly už v pohodě sedět. A dál už se to vyhřívá čistě jen sluneční energií a samotným teplem těch lidí, protože každý člověk vyzařuje přibližně 80 wattů. Tak vlastně i děti, které se tam učí, si vlastně svým způsobem topí. Ta konstrukce je pro místní lidi revoluční hlavně v tom, že to teplo nepouštíme ven."
Byl tento návrh revoluční, i když jste ho předložil jako svou diplomku na ČVUT?
"To určitě ano. Samotný princip skleníku je samozřejmě dávno známý, ale kombinace ekologických materiálů se sluneční radiací a podklady pro výstavbu v té úplně izolované, zapomenuté lokalitě, to bylo hodně revoluční. Ale musím říct, že právě na Stavební fakultě ČVUT mi kolegové vycházeli hodně vstříc. Pomáhali mi s různými matematickými modely."
Jedna věc je toto vymyslet v Praze na škole, a jiná věc je to postavit ve vysokých horách. Jak jste tam vůbec mohli dostat to sklo?
"To napadne každého, že sklo byla jedna z nejsložitějších věcí. Přesto to bylo jednoduché. Sklo se prostě zabalilo do dřevěných boxů, vycpalo se slámou a stejně jako všechny ostatní zásoby jsme je dopravovali na koních, na koňském hřbetě. Nosnost koní v obtížném terénu se pohybuje kolem sedmdesáti kilogramů, jinak se riskuje, že si podvrkne nohu nebo šlápne špatně v potoce a všechno půjde na zem. Takže jsme se snažili koně nepřetěžovat."
Říkáte, že dostat tam sklo nebylo nejtěžší. Co tedy bylo nejtěžší?
"Nejtěžší bylo asi koordinovat zásobování pracovníků z různých koutů světa i z Indie a materiálů, který přicházel z několika různých míst. Celá čelní fasáda byla perfektně udělaná v Dillí. Po cestě se ale něco málo zlomilo a pak se to skládalo pomalu. Do toho komunikace s dělníky, kteří doufali, že za tři měsíce bude všechno hotové a půjdou domů. My jsme se ale díky různým zpožděním dostali na čtyři a půl měsíce. Někteří byli nemocní a jiným se už stýskalo po rodině, děti šly do školy a oni se báli, že je už tento rok neuvidí a tak dále. Takže všechny tyto osudy a příběhy u čtyřiceti Nepálců a dalších čtyřiceti Čechů, kteří tam pomáhali, bylo prostě někdy náročné zkoordinovat. A do toho vesničani, kteří sice nějak chápali, co se tam děje, ale i oni samozřejmě měli svoje nálady nebo požadavky. Různé kulišárny, kdy jsem si s nimi vždycky musel sednout a vyříkat si od A do Z, co přesně je trápí."
Jak to ale nakonec přijali? Pochopili, o co vůbec jde?
"Oni tu školu samozřejmě chtěli. Ta škola má skvělou pověst a oni jsou na ni hrdí. Ale stejně jako všude na světě se najdou kulišáci, kteří si říkají, že by chtěli ještě něco navíc. - Moje děti už mají vzdělání, ostatní je teprve budou mít, a já od těch Evropanů chci nějaké peníze. - Myslím si ale, že jsme to udrželi velice dobře, teď to opravdu všechno dobře funguje, i s těmi evropskými i tibetskými učiteli. Vesničani si už vybudovali vztah k učitelům, ti učitelé mají jejich úctu a vesničani si jejich práce váží."
Kolik tam teď chodí dětí?
"Teď máme ve škole dvaačtyřicet dětí, ale obáváme se, že v průběhu příštích měsíců dosáhneme maximální kapacity šedesáti dětí, protože ta škola má extrémně dobrou pověst. My tam dáváme vzdělání, které tam v okolí vůbec není."
Foto:www.suryaschool.org
