Definitivní tečka za pražskou německou židovskou kulturou
Lenka Reinerová mluvila šesti jazyky. Vyrůstala bilingválně v českoněmeckém prostředí, v mládí se ještě naučila anglicky, francouzsky, španělsky a srbochorvatsky. Jejím pracovním nástrojem se stala němčina. Kromě krátké novinářské epizody v Radiu Praha, kdy psala česky, - tlumočila, překládala a psala v německém jazyce. Tak se stalo, že začala být označována za poslední představitelku německé pražské literatury. S představiteli předválečné pražské literatury ji pojily i osobní kontakty. Její odchod definitivně ukončil tuto kapitolu české kultury.
"Ta přímá linie končí. Připadá mi to, jako když máte sad s jabloněmi, hrušněmi, třešněmi, a vývojem první poloviny 20. století byl ten sad částečně vykácen. Zůstalo jen pár stromů a ten poslední velký strom, Lenka Reinerová, teď také padl,"
říká Lucie Černohousová, ředitelka Pražského literárního domu německy píšících autorů, jehož vznikl Lenka Reinerová nedávno iniciovala. Nakladatel Joachim Dvořák, který v nakladatelství Labyrint po roce 2000 většinu knížek Lenky Reinerové vydal česky, doplňuje, že odešel poslední svědek symbiózy židovského, německého a českého kulturního živlu.
Tradice, o níž mluví nakladatel Dvořák, sice končí, v určité podobě ale pokračovat bude.
Lucie Černohousová říká: "Lenka Reinerová byla poslední velký strom, ale vedle začínají růst nové, jsou tady noví spisovatelé, kteří píší německy, ale není to v té úplně přímé linii."
Joachim Dvořák: "To že tu Lenka Reinerová byla tak dlouho zdravá a energická, působilo jako jakýsi magnet. Ona kolem sebe soustředila velké množství lidí z obou stran česko-německé hranice, kteří se nějakým způsobem dotýkají kultury. Stála u zrodu řady kontaktů, řady textů, které začali psát především čeští autoři, kteří se z nějakého důvodu rozhodli psát německy. Jsou to Maxim Biller, Jaromír Konečný, Michael Stavaric, Jan Faktor, nebo také mladinká Milena Oda. Lenka Reinerová pro tyto všechny autory byla jakousi literární babičkou."
"Lenka Reinerová jako člověk, jako osobnost, i jako motor a hlavní iniciátor Pražského literárního domu bude hodně chybět. Ta její iniciativa spočívala i v tom, že - byť od loňského léta uvázána na vozík - vystupovala na veřejnosti, pokud jí to aktuální zdravotní stav dovolil, takže když jsme měli 31. března kischovské sympozium, tak ho zahajovala. Bylo vidět, že to velice prožívá, byla ráda, že může být opět mezi lidmi. I v den jejích narozenin 17. května, které jsme letos oslavili v Goethe Institutu, jsme na místo přijeli o trochu dřív a jeli jsme se s vozíkem projet po žofínském parku, paní Lenka se tak dívala na Prahu, na Vltavu... nějaká holčička tam sešlapovala plastovou láhev a všichni jsme se těšili, že nová generace bude myslet ekologicky, paní Lenka z toho byla úplně nadšená...A pak se tak ke mně obrátila a říká: Lucinko, co kdybychom zase něco zorganizovali, abych mohla ven, mezi lidi? A naplánovali jsme její vystoupení na výstavě o pražských kavárnách, mělo být týden před jejím úmrtím a už z něj bohužel sešlo. Byla aktivní i spisovatelsky, i v poslední době pracovala na další knize, věnované španělské občanské válce a interbrigadistům a Čechům, ktěří se tam podíleli."
Lenka Reinerová si vytkla aktivitu a pozitivní přístup k životu jako svůj program. V rozhovoru o knížce Vůně mandlí mi 2. července 2004 mj. řekla:
"Mám dvě vlastnosti, jednak jsem velice zvědavý člověk a zajímá mě, co se kolem mě děje, co se s lidmi děje. A pak, abych to nějak definovala... já mám kladný postoj k životu, tak! A to myslím je dost rozhodující. Čím jsem starší, a teď už jsem hodně stará, je to alespoň pro mě jistá nutnost. Já jsem měla sice krkolomné osudy, ale on vám život nemůže každý druhý den nastolit nějakou velikánskou osobní událost, že, to nejde. A tzak dokážu mít radost z maličkostí. Že mám kytku doma a ona mi pořád kvete, už přes týden ji mám. Víte, takovéhle věci. Ale to taky souvisí s tím pokročilým věkem. Asi. A já jsem stále ještě činná, pořád něco dělám. To je taky dobré."
Po Vůni mandlí Lenka Reinerová ještě vydala knihu Praha bláznivá. Jak zmínila Lucie Černohousová z Pražského literárního domu, do posledních dní pracovala na nové knize o interbrigadistech, která je mj. poctou jejímu tehdejšímu snoubenci, který ve Španělsku padl.
Nakladatel Dvořák by rád splnil slib, který autorce dal, a přestože kniha není dokončená, v nějaké formě by ji rád vydal.
"Já myslím, že na docenění tady v Čechách bude ještě čekat. V Německu se stala skutečnou literární celebritou a podtrhuji, ne proto, že by psala jako Franz Kafka nebo Günter Grass, ale proto, že se svou lehkostí, nadhledem, určitou jemnou ironií a svou zvláštní pražskou němčinou vyprávěla příběhy, které se jí daly věřit. Lenka Reinerová dávala vztahům mezi německem a Českem reálnou podobu. Ona byla spojnicí v téhle kulturní frontě, o tom svědčí také mnoho literárních a jiných cen, které získala v posledních letech v Německu právě za napravování vztahů, které mezi těmito dvěma zeměmi nebyly vždy ideální."
