Panorama II: Rostliny nemají nožičky, a proto ani hlavičku

Různí živočichové jsou různě inteligentní. Ale co rostliny? Existuje nějaká inteligence také v rostlinné říši? Docentka Fatima Cvrčková z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy dala jedné přednášce docela senzační název: Mají rostliny mozek? I vědci zkrátka občas rádi provokují.

Foto: Bluemoose, Creative Commons 3.0

"Pokud bychom si položili otázku, zda mají rostliny mozek, říkám: tak to rozhodně ne! Metaforicky snad. Charles Darwin hovořil o tom, že když si kořínek hledá cestu půdou, tak ta kořenová špička se vlastně chová jako přední konec nějakého červíka, že tam integruje nějaké signály. Rozhodně ale rostliny nemají nějakou centralizovanou nervovou soustavu. Kam by také přišly? Rostlina je sesilní (přisedlý k podkladu. Pozn. ZV) organismus. Roste tam, kde roste. Nemůže si dovolit mít hlavičku, když nemá nožičky. Když nemá nožičky, nemůže utéct, kdyby jí někdo chtěl tu hlavičku uhryznout."

Centralizovanou nervovou soustavu tedy u rostlin nečekejme. Mohla by být tedy alespoň decentralizovaná. Jenže i v tomto případě je docentka Cvrčková skeptická.

"Na rostlinnou nervovou soustavu nevěřím. Nevěří na ní dokonce ani ti, kteří hlásají to, čemu se dnes říká rostlinná neurobiologie. Na čem se ta komunita shodne, je to, že rostliny mají nějaký systém pro zpracování informací, že mají řadu molekulárních komponent, které nacházíme i v našich nervových buňkách. Už se třeba vědecká komunita neshodne na tom, jestli se výzkumu těchto jevů má říkat rostlinná neurobiologie nebo fytoneurobiologie."

Fatima Cvrčková, foto: autor

Nakonec ale rostliny tedy přece jen mají některé signální molekuly, které sdílí se živočichy. Fatima Cvrčková uvádí zajímavý příklad.

"Není náhoda, že mnohé psychotropní látky, třeba ty tradiční, vůbec nějak neuroaktivní látky, jako káva, tabák, čaj, kakao, to všechno jsou rostlinné produkty. To, že rostliny vyrábějí látky se zajímavými účinky na živočišnou nervovou soustavu, není možná evolučně náhoda."

V rostlinných buňkách se nejde leccos, co obsahují i nervové buňky živočichů. Může to tam ale vykonávat úplně jiné funkce. Existují i elektrické jevy na rostlinných membránách, které by se v určitém ohledu daly popsat jako podobné těm na živočišných membránách. Podobné ovšem na základě základních molekulárních mechanismů, nikoliv na úrovni funkce. Musíme se tedy úplně vzdát představy, že rostliny by mohly mít nějakou paměť nebo by se mohly i něčemu učit?

"Viděla bych tu otázku jako otevřenou. Co to také učení je? Pokud učení chápeme jenom jako ukládání něčeho do dlouhodobé paměti a jakousi zpětnou pozitivní vazbu, která umožňuje dělat věci podruhé snáze než poprvé a potřetí snáze než podruhé a pokaždé stejnou cestou, tak něco takového se dá jistě říci o rostlinách. Průšvih je v tom, že se to říci i o říčním korytu, které si vymílá svou cestičku. Myslím, že všichni se shodnou na tom, že podmínkou učení je paměť a té bych se držela. A paměť jistě mají. Až na takových případech, kdy víme, že se uplatňuje paměť, a ne nějaká triviální paměť typu vymletých říčních koryt, tam má smysl se ptát, jestli se uplatňuje i učení. Je-li tím nejjednodušším učením třeba to, že vlajkový smrk vystrčí občas na návětrnou stranu větvičku, nechá si jí urazit, a pak toho v pozdějších letech raději úplně nechá nebo se o to pokouší jen velice chabě, tak učení v tomto smyslu zřejmě existuje. Může to ale být takové mechanické učení typu toho, že už se vytvořily struktury dřeva, které už nedovolují vystrkovat ty větvičky, čili jako u těch říčních koryt."

Říká docentka Fatima Cvrčková, zástupkyně vedoucí katedry fyziologie rostlin na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V Kaleidoskopu se setkáme s paní docentkou opět v lednu v rubrice Náš host. Budeme hovořit na téma žena ve vědě.