Toulky po regionech
Čtyři týdny utekly a znovu se vydáme za zajímavostmi z jednotlivých regionů. Protože nás nedávno potrápil vítr, kam jinam se vydat, než za větrnými elektrárnami. Lidé proti nim občas protestují, proto uspořádaly den otevřených dveří. Možná byl mezi návštěvníky i někdo, kdo se jmenoval Králík. Ten se asi spletl a měl zamířit do městečka Králíky, kde měli už po čtvrté sraz lidé se stejným příjmením. Vydáme se i za kulturou. Goldoniho hrou Sluha dvou pánů začala sezóna otáčivého hlediště v Českém Krumlově. Někdo dává přednost kinu. Ta však nemají v malých městech na růžích ustláno. Přesto se své kino rozhodl zrekonstruovat severomoravský Bohumín. Na Vysočině dokonce vybudují filmovou stezku, která představí místa, kde se točily známé filmy. Víte, že i strom může mít své muzeum? Tahle pocta se dostala jeřábu oskoruše na Hodonínsku. A na závěr si dáme jeden jazykolam.
Větrné elektrárny v posledních letech často rozdělují obyvatele jednotlivých vesnic. Malým obcím však mohou výrazně vylepšit rozpočet. Často se tak stává, že polovina lidí - samozřejmě těch blízko budoucí elektrárny - ji odmítá, zatímco druhá půlka vesnice - ta vzdálenější - je pro. Vzrušená atmosféra panovala nedávno například v obci Načeradec. Zde by měl vyrůst park s dvanácti více než sto metrů vysokými elektrárnami. Obří stavby by pak převyšovaly horizont bájné hory Blaník a změnil by se charakteristický ráz krajiny Podblanicka. Lidé se obávají hluku či nízkofrekvenčního vlnění. Někde větrné elektrárny odmítli, jsou však i obce, které si chtějí dokonce vybudovat elektrárnu vlastní. Řada větrných elektráren pořádá dny otevřených dveří. Například ve Veselí na Novojičínsku. V minulých dnech to pěkně foukalo a to byla přímo voda na mlýn, vlastně na lopatky vrtule elektráren. Ty se točí rychlostí až 350 kilometrů v hodině. Na rozdíl od starších typů vydávají jen mírně šumivé zvuky. Jak uvedl za provozovatele elektrárny David Melošík, právě v těchto místech vede koridor v Mošnovskému letišti, proto stožár měří jen 80 metrů.
"Tato větrná elektrárna je svým výkonem schopná pokrýt zhruba spotřebu 3100 lidí. Je výjimečná tím, že je jich v republice poměrně málo, do desítky kusů. Jsou výjimečné svou výškou a svým výkonem."
Prohlédnout si větrnou elektrárnu přišli hlavně technicky zvídaví lidé, ale i děti a dotazy mnohdy padaly i docela kuriózní.
"Já jsem elektrikář a zrovna mě zajímá, kde dodávají tu energii. Tam je asi trafo vzadu. - Proč nám to rozhání mraky a u nás neprší?"
I z toho jsou elektrárny obviňovány. Ale zdá se, že jich ještě přibude. Jak uvádí zpravodaj Martin Knitl, všechno nasvědčuje tomu, že Moravskoslezský kraj čeká větrná revoluce.
"Krajský úřad posuzuje závěry na více než stovku dalších větrných elektráren. Kromě Oderska je zájem například o Vítkovsko v okrese Opava, část Bruntálska a budoucí provozovatelé si vyhlédli také Jeseníky. Kraj to bude posuzovat hlavně kvůli tomu, zda by případně nedošlo k porušení zákona o ochraně životního prostředí. Ale boom, zdá se, tady na severní Moravě a ve Slezsku rozhodně nastane. Kromě soukromých investorů mají o větrníky zájem i některé obce. Přece jenom je tady vidina poměrně zajímavých zisků a přitom z čistě přírodních zdrojů. Otázkou samozřejmě zůstává, co na to odporci, kterých sice už není tolik jako dříve, ale sem tam se docela hlasitě ozvou."
Lidé se nesešli jen u větrných elektrárnách, ale i v obci Králíky. Sem však mířili pouze nositelé příjmení Králík. Přišli sem už po čtvrté. Jen pro zajímavost, víte, že v samotných Králíkách, nikdo s takovým příjmením nežije. Ale třeba se tam někdo přižení a Králík bude konečně v Králíkách trvale žít. Atmosféru srazu v městečku u polských hranic zachytil Martin Stratílek.
Čtvrté setkání Králíků v Králíkách zahájí starostka Jana Ponocná.
"Milí Králíci, milí Králičáci, jsem moc ráda, že vás můžu na našem náměstí přivítat, že nás vítá i sluníčko, doufám, že si to užijete a přeju vám příjemný pobyt."
Já jsem na Velkém náměstí odchytil jednoho z Králíků, pana Jana Králíka, který je předsedou občanského sdružení Patriot.cz. Vy jste hlavními organizátory. Přijel jste až z Prachatic. Co všechno jste pro Králíky připravili na jejich setkání?
"Tradiční výlet do blízkého okolí, přijetí na radnici. Máme tady celebrity. Novinkou je kralický šestiboj."
Jaké disciplíny se v šestiboji objeví?
"Máme tam tradiční králické disciplíny, jako je strouhání králické mrkve, pak tam máme různé dovednostní soutěže, sestavování loga králíka, malování a tak dál."
Chováte králíky?
"Tak já na to nemám bohužel čas. Ale je pravda, že můj děda byl chovatel a choval belgické obry. Dokonce byl úspěšný chovatel, ale já chovám akorát rybičky."
Hlavní rozhodčí odstartoval kralický šestiboj. Pozor pal!! A všichni strouhali za vydatného povzbuzování mrkev o sto šest. A za chvíli už byl znám vítěz.
Já mám teď u mikrofonu pana Ctirada Králíka, který přijel z Břeclavi. Vy se pravidelně zúčastňujete téhle akce?
"Ano, zúčastňuju se pravidelně každý ročník a jsme dva bratři. Máme dohromady pět dcer a jezdili jsme pravidelně. Bohužel letos jsem tady jenom sám."
Dcery jsou už provdané nebo stále nosí příjmení Králíková?
"Všechny jsou ještě svobodné a proto jsme sem s nimi jezdili, aby si tady našli nějakého Králíka, abychom nevymřeli po přeslici."
A jak to dopadlo?
"Zatím se to ještě nepovedlo, takže budeme jezdit dál."
A co vy říkáte na akci v Králíci v Králíkách?
"Teprve se rozkoukáváme. Přijeli jsme až od Brna a je to dobré."
Takže vy jste paní Králíková?
"Ano."
Hostem na setkání Králíků v Králíkách je také ředitel Letní filmové školy v Uherském Hradišti Jiří Králík. Máte nějaký humorný zážitek se svým příjmením?
"Pochopitelně mé příjmení vždycky bylo terčem posměchu, když jsem byl malý. Takže jsem měl různé přezdívky."
Jak vám třeba říkali?
"Tak na Slovácku se třeba králíkovi říká micák, takže jsem měl přezdívku micák. A humorné je to dneska, protože pokaždé, když se ozve: pane Králík, pojďte sem, tak se otočím. Patří to pochopitelně někomu jinému. Ale jak jsem zvyklý, že mám takové jedinečné jméno, v Hradišti jsou snad jen tři Králíci a z toho já znám jen jednoho, tak reaguji celkem rychle na to, když někdo vysloví mé jméno, ale tady je to celkem peklo."
"Je to tam trošku složitější. Ta hra se odehrává v interiérech a tady jsme v parku. Tak je to trošku schválnost pro diváka, aby akceptoval, že není důležité, kde se to hraje, ale jak se to hraje."
Park zámku působí velice romanticky a bílá barva secesních kostýmů při večerním nasvícení hraje téměř sama. Už několik let však zaznívají hlasy, že točna, je ideální pro noční představení, ale ve dne v parku ruší.
"Já jsem toho názoru, že točna, to veliké monstrum přece jenom ten park trošku hyzdí. Ale dokud to není někde jinde, tak je škoda, aby se to tady rušilo. Ty večery, co se na točně stráví, tak stojí za to,"
říká režisér Jiří Menzel. Točna se v Českém Krumlově poprvé objevila v červnu roku 1947. Bylo to v zámeckém parku u fontány, na které se hrál Sen noci svatojánské. Až teprve o deset let později vzniklo otáčivé hlediště v části parku s mnoha stromy. Debaty o točně dál pokračují. Jak podotkl dramaturg Jihočeského divadla František Řihout, původní byla jiná.
"Nejdřív byla malá, asi pro 60 diváků. Vzápětí vznikla větší, už pro 400. Pak se přeměnila ještě jednou. Původní lidský pohon nahradily elektromotory. Až do 80. let sloužila 3. točna, která byla velmi citlivá k tomu prostředí. Výtvarným pojednáním kolem prstence více ladila s přírodou."
K další přestavbě točny vedly v roce 1988 technické problémy. Točna se opět zvětšila, ale během dne se lidem nelíbí. Nakonec bylo rozhodnuto, že po dalších úpravách může hlediště zůstat v zámecké zahradě až do roku 2008. České Budějovice nechají zpracovat projekt, aby točna mohla zůstat na stejném místě v podobě, která by nevadila památkářům ani ministerstvu kultury. Vždyť tento unikát má v Evropě jen jediného konkurenta a to ve finském Tampere.
Český Krumlov žil i Slavnostmi pětilisté růže. 21. ročník se nesl ve znamení sňatku Viléma z Rožmberka s Polyxenou z Pernštejna. Tištěný program měl pět stránek. Na zámku byl staročeský jarmark, slavnostní ohňostroj, na vorech se plavil antický průvod. Další, tentokrát v historických kostýmech, procházel centrem města a kdo z návštěvníků přišel v dobovém oblečení měl vstup do centra města zdarma.
"Tož chodila jsem na filmy, Vinetou, jak byl dávno. Tak se jdu teď podívat, jaká je to novota. Je to krása."
Do krajské metropole Ostravy je autem čtvrt hodiny a tak i na bohumínské kino číhá konkurence v podobě obrovského multiplexu. Starosta Petr Vícha s ním ale bojovat nechce.
"Tak to je samozřejmě z hlediska promítání filmů naprosto nepřekonatelný protivník a my s ním nechceme soutěžit. Už to není tak časté promítání, jak to bývalo kdysi a je to doplněno dalšími kulturními vystoupeními."
Jinak by se totiž kino na menším městě neuživilo. Kéž by lidé chodili jako první den, řekli si určitě jeho provozovatelé. Jen za první hodinu sem přišlo na tři stovky občanů. A průvodci se nestačili otáčet. V jiných městech ale takové štěstí nemají. Příkladem je Ledeč nad Sázavou na Havlíčkobrodsku. Přesto tu mají v letních měsících zajímavé zpestření - kino pod širým nebem, přesněji řečeno na náměstí. To vše za dobrovolné vstupné a diváci se sem jen hrnou. Kromě filmů mají příležitost seznámit se s legendou mezi promítači Jiřím Čáslavským. Milan Kopecký na jedno takové promítání zašel.
Celoživotní láska Jiřího Čáslavského, to jsou promítačky a filmy.
"Já bych začal to pořadí trošku obráceně. Jsou to především diváci, pak je to kino a jeho atmosféra."
Jiří Čáslavský, původně z Lipnice nad Sázavou, nyní v Havlíčkově Brodě, civilním povoláním železničář, není nikdo jiný, než bratr slavnějšího Karla.
"Oba jsme od filmu, ale on je od filmu opravdu, a já pouze zamazanej. Já se považuji za kinaře. Já jsem si v kině navykl vidět lidi ze zadu, siluetně, vím jak reagují na různý film, jak se leknou, jak se zasmějou. Pro mě je to docela magické. Možná, že je to pošetilé, ale ještě mi to nezevšednělo."
Jiří Čáslavský promítá na náměstích, na louce, na zahradě nebo třeba ve starém opuštěném hradě. Další zastávkou po Havlíčkově Brodě byl dalešický pivovar, kde se točily slavné Postřižiny.
"Když se může jezdit na kole nebo na koních, tak proč bychom nevytvořili také filmovou turistiku. Na tuto myšlenku mě přivedlo to, že humpolecké Hliníkárium, které je otevřené půl roku, tak je hojně navštěvované. A je vidět, že taková to recese a odlehčené náměty lidi táhnou. Tak jsme si říkali, že si zmapujeme místa na Vysočině, kde se něco natáčelo nebo odkud pochází nějaká významná herecká osobnost jako například Hliník a tato města spojíme jakousi pomyslnou stezkou. Budou sjednocena nějakým panelem, kde bude napsáno například: Jsme v Želivě, tady se natáčel film Dobří holubi se vracejí. Jsme na hradě Orlíku, tady se natáčel film Jak se budí princezny."
Oslovená města mají zájem se do projektu zapojit a zdá se, že přesáhne i hranice kraje. A jaké filmy se na vysočině točily? Už vzpomínané Menzelovy Postřižiny. Ty se natáčely v Polné na Jihlavsku a také v dalešickém pivovaru na Třebíčsku.
"Nudíte se, kupte si medvídka mývala."
Tak tahle věta z Postřižin přímo zlidověla. Další zastavení může být například na Sedlické přehradě na Pelhřimovsku. Tady se nedávno točil film Jedna ruka netleská. Místní kamenný most si zahrál v pasáži, kde stál Jiří Macháček svázaný na mostě, ze kterého se za pomoci svého kamaráda zřítil dolů. Chybět by neměla ani Telč, kde se natáčí velice často.
"Tahle bychom spojili ta jednotlivá místa a pak už bude na návštěvnících, jak si to projdou a co ještě ve městě navštíví."
"Muzeum oskoruší jsme si dovolili udělat právě tady u nás ve Tvarožné Lhotě, protože tady v okolí opravdu rostou ty největší stromy. Je tady hodně pěstitelů i lidových léčitelů na oskoruše. Je to tady u nás na návsi a muzeum zobrazuje oskoruše ze všech možných úhlů,"
říká Vít Hrdoušek, propagátor oskoruší a zakladatel muzea.
"My tam máme výstavu, která se jednak jmenuje rozšíření stromu, vědeckému výzkumu, pěstování v lesích, využití dřeva. Je tam i literární výtvarná a dětská soutěž na téma oskoruší. Všechny vitríny jsou navíc dělány z oskorušového dřeva. Je to skutečně dřevo jedno z nejtěžších, těžké jak písek, ale plave. Takže tam máme i takové váhy, kde si člověk může zkusit různé druhy dřev v poměru k oskoruši, jak jsou různě těžké. Před muzeem máme takové memento mori. To je torzo 200letého stromu, které právě zemědělská činnost zničila, ale hned za muzeem máme vysazenou mladou oskoruši, která bude každým rokem plodit."
Využití oskorušového dřeva je velmi široké, dosvědčuje místní řezbář Libor Říha.
"Je tvrdé a na vzduchu hnědne. Staří vinaři si ho sázeli ve vinicích, kde z jeho dřeva používali materiál na vinařské lisy. V jižních Čechách se používá na výrobu píšťal k hudebním nástrojům jako jsou dudy, na topůrka k různým náčiním jako jsou hoblíky."
Další část muzea se věnuje využití plodů oskoruše u nás i jinde v Evropě. Dají se jíst čerstvé, sušené, zavařené i vypálené na oskorušovici. Podle Víta Hrdouška vypadají trochu jako malá jablíčka.
"Říkáme, že žena je jako oskoruše. Když je mladá, tak je krásná, má takovou pevnou slupku a usmívá se na nás. Ale je strašně trpká a hořká. Ale když už zestárne, tak změní trošku tu formu, zbaculatí a už není tak hezká na povrch, ale o to chutnější je uvnitř. Stále se objevují nové léčivé účinky. Tradiční je všelék oskoruše na trávení, potom se to používá na problémy jaterní, takové rychlé dodání energie."
Cílem muzea je představit oskoruši jako strom, který má spoustu užitečných vlastností a podpořit jeho výsadbu. Že se to daří, dosvědčují návštěvníci muzea.
"Zasadili jsme oskoruši, jenomže to je strom na dlouhé roky, takže než začne dávat ovoce, tak to bude ještě trvat. - Domnívám se, že to má velice blahodárné účinky, které můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Když kamarád potřeboval léčit žaludek, tak jsem mu nasbíral oskoruši a on to zalil nějakým alkoholem. Bral to ráno a večer a od té doby vím, že je to po všech stránkách výborná věc."
K muzeu patří také naučná stezka, která představuje oskoruše přímo v krajině.
"Údajně se říká, i když nevím, jestli je to stoprocentně pravda, že to vzniklo od toho, že to tady stojí na vodě, na blatách a že to vzniklo od žab, že žáby skřečí, takže z toho vznikl název Skřečoň."
A verzi lidí potvrzuje i kronikář Zdeněk Veselý.
"Ten název je celkem jednoznačně odvozený od toho, že to bylo bažinaté území, ve kterém žilo velké množství žab, které za večerů či po ránu silně skřehotaly. I zdejší základní škola má žábu ve svém znaku."
Shluk souhlásek a háčků dělá starost zejména cizincům. Zkuste říct, třeba doktorovi v cizině, aby vám napsal bydliště Skřečoň.
