Střední Evropa může poskytnout zkušenosti z přechodu k demokracii

Středoevropské státy se po revoluci musely, každý po svém, vypořádat s reformou armády, policie a zpravodajských služeb. Dodnes je tohle téma aktuální. Polemizuje se o tom, nakolik byly reformy úspěšné. Ještě je brzy na hodnocení, na druhé straně už nyní je možné mluvit o negativních i pozitivních zkušenostech, které mohou pomoci zemím, které reformami procházejí nebo o svobodu teprve usilují. A to bylo i cílem mezinárodního semináře ve Štiříně u Prahy.

17. listopad 1989

Na semináři se sešla řada lidí, kteří v 90. letech stáli v čele soudů, policie, armády, tajných služeb a podíleli se na jejich reformě. Shodli se na tom, že univerzální kuchařka pro přechod k demokracii neexistuje. Navíc se klíčová rozhodnutí musí dělat v nesmírné časové tísni. Před opozicí stojí otázky typu: co s lidmi, kteří byli kompromitováni s bývalým režimem, které legislativní změny udělat jako první a řada dalších. A opozice je často slabá a nepřipravená, říká Igor Blaževič z Centra pro demokracii a lidská práva: "Myslím, že to byl pan profesor Cepl nebo Jan Ruml, který řekl: my jsme chodili za komunistů na domácí semináře a tam jsme se bavili o filosofii, což bylo výborné. Ale možná by bylo užitečnější, kdyby se na těch seminářích mluvilo o tom, jak jsou strukturované bezpečnostní složky, protože bychom byli lépe připraveni. Já myslím, že to je jedna z lekcí tohoto semináře - nezanedbat stránku vlády práva."

Právě Jan Ruml stanul po revoluci v čele federálního a později republikového ministerstva vnitra. Česko tehdy zrušilo například vojska pohraniční stráže, vojska ministerstva vnitra a další útvary. Podle Jana Rumla pak nutně muselo dojít k určitému paradoxu: "Byl požadavek na odborníky, profesionály, ale zároveň na lidi, kteří neměli žádný škraloup z minulosti, nebyli ve vysokých funkcích KSČ, nebyli nikdy ve složkách státní bezpečnosti. Takže to byla složitá situace. My jsme to řešili tím, že jsme povolali spoustu mladých lidí, kteří se vyškolili v zahraničí a museli jsme se spolehnout na policii, která tady byla, protože se enormně zvýšila kriminalita. Transformace federálního ministerstva vnitra dopadla dobře, republikového zdlouhavě a pomalu a myslím si, že jsme ji úplně zdárně nedokončili."

Jan Ruml

Co by jste dnes dělal jinak?

"Myslím, že bych zásadně nepostupoval jinak než dnes. Možná, že bych prosazoval přísnější lustrační zákon pro policii a že bych transformoval policii organizačně do trošičku jiné podoby, než v jaké ji známe dnes. Ona to byla taky jiná doba. V těch devadesátých letech se ti policajti báli. Jak nastoupil nový režim, tak se báli o existenci, báli se, že budou muset měnit všechno. Byli zvyklí pracovat úplně jinak. Ukazuje se, že ten strach pominul a v policii se objevují nešvary, které se musí řešit systémově, že jsme opět na prahu nějaké reformy policejního sboru."

Země, kde byl poražen totalitní režim stojí nutně před otázkou, zda úplně rozpustit tajnou policii nebo nechat některé části nedotčené. Podle bývalého šéfa vojenské rozvědky generála Andora Šándora si musí každá vláda zhodnotit reálné hrozby a podle toho se rozhodnout, jak bude svůj bezpečnostní aparát budovat. Československo rozpustilo téměř celou státní bezpečnost, i když někteří byli po bezpečnostních prověrkách převedeni do jiných složek ministerstva. Naproti tomu vojenská rozvědka, i když zde došlo k odchodu stovek lidí, zůstala nejméně dotčenou: "Také z důvodů mezinárodně politické situace, která tehdy panovala. Je třeba si uvědomit, že v roce 1990 Sadám Husajn napadl Kuvajt, v roce 1991 začal krvavý rozpad Jugoslávie, na jehož konci bylo více než 300 tisíc mrtvých, problematický přerod Sovětského svazu na Rusko a tak dále. V tu dobu zřejmě politické vedení usoudilo, že je třeba, aby přece jen nějaká část, ta nejméně negativní z hlediska komunistické bezpečnosti, zůstala funkční. Myslím, že lidé v tom politickém vedení pochopili, jaké hrozby České republice mohou po roce 1989 hrozit."

V reformních zemích zaznívalo podezření, že síť pracovníků bývalých tajných služeb je propojená se stínovou ekonomikou, mluvilo se o pokusech ovládnout bankovní sektor. Proto na semináři zaznělo, že demokratické vlády musí udělat jakousi očistu represivních složek a pokud možno rychle. Mnoho bezpečnostních odborníků se vyslovilo pro českou cestu prostřednictvím lustrací. Zákon zabraňoval členům a spolupracovníkům tajné policie a funkcionářům KSČ vykonávat určité funkce ve státní správě. Podobné zákony později přijalo mnoho dalších států v regionu - Polsko, Litva, Bulharsko. A logicky zazněly otázky typu: uspěl zákon ve zkoušce času, jak daleko může zasahovat? Podle Jana Rumla má svoji platnost i v dnešní době: "Přece jenom, byť ne úplně dokonale, ale chrání celou veřejnou správu od lidí, u kterých lze pochybovat, že jsou loajální k demokratickému režimu. Pokud nemáme dobře formulovaný zákon o státní službě, který by jasně vymezil kritéria pro to, jaké předpoklady mají mít příslušníci policie, tak já bych v této chvíli lustrační zákon nerušil."

Naproti tomu Andor Šándor si myslí, že v roce 2007 už tu nemá taková norma co dělat. Zákon sehrál svoji roli, ale nezjišťuje například důvod, proč byl člověk evidován: "Já jsem přesvědčen, že až bezpečnostní prověrky mohou dostatečně posoudit, zda dotyčný pracoval pro tu danou službu a pracoval vědomě a čeho se dopouštěl. Osmnáct let po revoluci by tato norma v této podobě asi už neměla fungovat."

A závěr semináře? Není univerzální recept na přechod k demokracii. Každá země má svá specifika. Přesto může střední Evropa poskytnout hlavně zkušenosti, které mohly být jakýmsi návodem pro účastníky z Ukrajiny, Gruzie, Moldávie, Běloruska, Kuby či Blízkého východu.