Vykání je výrazem české zdrženlivosti
Snad každému studentovi narostl hřebínek, když ho v prvním ročníku střední školy učitel oslovil a užil tehdy poprvé "vy". Bylo to velkolepé a bylo to znamení, že z dítěte je najednou dospělý člověk. Na dalším stupni vzdělání se přidalo oslovení "Dámy a pánové", popřípadě "Vážení kolegové" a ze studentíka je rázem vážená osoba. Na časy, kdy byl pro všechny pouhým "ty", může s nelibostí vzpomínat. Anebo s libostí?
Není totiž už zase tak velkolepé, pozdraví-li vás dospívající sousedovic dítko "Dobrý den". Zmateně zahuhňáte "něco jako ahoj", ale ve vás se to bouří. "To už vypadám tak usedle?" zhrozíte se. Vždyť pořád inklinujete spíš více k teenagerům než k "dámám v kostýmku". Ve dveřích potom zdvořile zdravíte sousedku. "Ahoj Janičko," pronese dobromyslně postarší dáma, která ve vás stále vidí toho caparta hrajícího před domem Krvavé koleno. Pro jistotu se otočíte, zda to neslyšel ještě někdo jiný...
Tykání, zpravidla spojené s oslovením křestním jménem a neformálními pozdravy typu ahoj, čau, je totiž věc maličko dvojsečná. Tykáme svým blízkým a nejbližším, tedy lidem, ke kterým nás váže silné citové pouto. Tykáme ale i cizím dětem, ovšem stejným "ty" ponižujeme a nadáváme. V minulosti se tykalo např. ve věznicích či kasárnách (nemluvě o nuceném soudružském tykání v době nedávno minulé) a všude jinde, kde jsou lidé proti své vůli. Tykání zde všude degraduje, protože je jazykovým symbolem toho, že je zde nějak omezena lidská důstojnost. Snad z toho důvodu jsme poněkud hákliví na to, osloví-li nás neznámý člověk a neužije přitom očekávané "vy".
Tykáme si odpradávna, zatímco vykání je společenskou konvencí, jakousi zdí, za kterou pouštíme jen osoby, které si to "zaslouží". Je to základní neutrální forma vyjadřování při komunikaci dospělých. Vykáním vyjadřujeme zdvořilou úctu, ale tím, že někomu nabídneme tykání, ho vlastně poctíme daleko víc, protože ho přijmeme do své "rodiny" (nebo jsme přijati do jeho rodiny, když nám nabídne tykání on). Tak se to aspoň jeví cizincům - Američanům, kteří jsou zvyklí si tykat.
Obchodní korespondence začínající oslovením "dear" (tj. v tomto významu spíše milý než vážený), za kterým následuje už jen křestní jméno adresáta, se dá snad ještě spolknout. Odpověď s oslovením "Dear Mr. Newman" se sice více než nabízí, ale přece nechcete působit jako nekomunikativní buran! Dotyčnému tedy nesměle "tyknete", a to i přesto, že s ním jednáte vůbec poprvé, natož abyste ho někdy viděli a "potykali" si. Představa, že se dopisem s podobným oslovením pokusíte získat na svou stranu úředníka libovolné české instituce, vyznívá v českém prostředí poněkud komicky. Čeština si prostě při komunikaci s neznámým člověkem žádá vykání. Je výrazem zdvořilosti a české zdrženlivosti.
"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.
Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.
