Rudišovy postavy dokážou vidět minulost

Spisovatel Jaroslav Rudiš na sebe upozornil v roce 2002 svým debutem Nebe pod Berlínem. Následovala komixová série Alois Nebel a nyní se na pultech objevil Rudišův druhý román nazvaný Grandhotel.

Jaroslav Rudiš

Kniha Grandhotel vznikla trochu oklikou. Ta oklika vedla přes stejnojmenný film Davida Ondříčka. Předpremiéru měl před několika dny. Jaroslav Rudiš vysvětluje:

"Na začátku jsem měl vlastně námět na nový román. Zasadil jsem ho do Liberce, města, které mám rád, kde jsem 7 let žil a 2 roky skutečně dělal portýra v jednom Grandhotelu. V ten okamžik mi ale zavolal David Ondříček a moc se mu ten námět líbil. Z toho jsem měl radost, protože mě se zase líbily jeho filmy a jeho postavy, které jsou takové samotářské, jsou to takoví "lůzři". Takže ten scénář předběhl knihu. Od začátku jsem ale myšlenku na román nechtěl pustit, protože knížka a film jsou něco úplně jiného. A těch pár reakcí lidí, kteří už to mohli vidět i číst, to dokládají. Jsem rád, že to podle nich nění přepsaný scénář, že to není stejné jako film."

Něco ale určitě kniha a film společné mají, že?

"Od začátku se tam řeší jedna věc a to je nemožnost odstřihnout se od kořenů. Od toho, kde jste se narodil, od lidí v okolí, a tohle v tom příběhu zosobňuje postava Fleischmanna, kluka který nikde nebyl a nikdy nepřefiknul žádnou holku a jediné, čemu rozumí, jsou mraky. Je to pro něj takové náhražkové řešení, že si kreslí na zeď graf s počasím, a musel jsem kvůli tomu tu meteorologii i trochu nastudovat, což mě bavilo."

David Ondříček po tiskové konferenci k novému filmu Grandhotel, foto: ČTK

"Film je vždycky nějaký výsek ze života. Kniha zachycuje 30 Fleischmannových let, ale my se dozvíme i hodně o jeho rodičích a prarodičích a přes ně se dostaneme i do minulosti toho města. Takže ty kořeny jdou mnohem dál a i z jiných postav jsem se snažil něco vydolovat. No a proč jsem chtěl ten román napsat? Protože mě to bavilo a mám pocit, že jsem tomu městu něco... ne dlužil, ale... docela sám řeším, kam patřím. Já jsem žil na různých místech, i v Berlíně, v Curychu a v Rakousku a vlastně řeším taky celou dobu, kam patřím. A ta liberecká perioda je hrozně silná, protože tam jsem chodil na vysokou a byl jsem tam strašně zamilovaný, zamiloval jsem se tam taky do hudby, zkoušel psát první věci... takže to ve mně bylo."

Když mluvíme o kořenech, což je téma, které se v současném umění objevuje, není to ve vašem případě spíš nějaké synonymum pro sentiment?

"To je zajímavý, možná jo. Já myslím, že ten příběh je i hodně romantický, čili i trochu sentimentální. Liberecká skupina Solomon Bob, to byla taková místní rocková legenda, na posledním koncertu, úplně na konci její zpěvák Martin Červinka, když viděl ty davy lidí, křičel: Sentiment je přítomen! Tuhleta věta se mi strašně líbila a použil jsem ji v Nebi pod Berlínem. Takže asi jo. Já se sentimentu, emocím a citům vůbec nebráním."

Liberec je město v česko-německém příhraničí, hlavní postava má německé příjmení, taky vaše první kniha se odehrávala v Berlíně. Druhou knihou byla trilogie o Aloisu Nebelovi. Kromě česko-německé tématiky se tu v jeho příjmení objevuje i mlha, atmosférický jev a nakročení k meteorologii... Drží se i tato kniha v nějakém korytě, které sledujete?

"Mě tím překvapil teďka kamarád, který četl všechny moje věci, viděl film a říkal, že to jsou vlastně pořád stejné postavy, které rozvíjím. Ten Fleischmann je vlastně trošku Alois Nebel. Protože v románu, ve filmu to není, v románu on vidí minulost, dokáže taky vidět lidi, kteří už tady nejsou a zakopává o ně, což vlastně tohle se přihodí i Petru Böhmovi v Nebi pod Berlínem. Já nevidím žádné duchy, ale uvědomuju si tu minulost a pro mě to tohle symbolizuje. že vlastně občas zakopne o nějaký stín minulosti... a já ani nevím, jeslti se mu to zdá nebo nezdá, ani to tam moc neřeším."

Jaroslav Rudiš napsal také ve dvojici s Petrem Pýchou divadelní hru LÉTO V LAPONSKU. Získal za ni 2. cenu v dramatické soutěži Alfreda Radoka a Cena Českého rozhlasu. V listopadu ji uvede Slovácké divadlo v Uherském hradišti.