Madam Paříž Praha

Dnes se v knihovničce ještě vrátíme k výročí Radia Praha. Existuje totiž kniha o životních osudech ženy, která s naší stanicí spojila celý svůj život. Madam Paříž Praha. Za tímto titulem z produkce Nakladatelství Mladá fronta se skrývá vyprávění o překladatelce a rozhlasové reportérce Jarmile Baxové.

Autor knihy Omar Mounir, mimochodem také bývalý redaktor Radia Praha, se s Jarmilou Baxovou začal scházet nad přípravou knihy v roce 2003. Po čtyřech měsících rozhovorů životní osudy Baxové sepsal a dal mu podobu její osobní zpovědi. Kniha vyšla nejprve ve Francii, v roce našeho výročí se objevila také v češtině.

Jarmila Baxová se narodila na Moravě, ve svou letech odjela s rodiči do Francie. To byl rok 1925. Zde vyrostla a stala se Francouzskou. S českým pasem. Po válce odjela na výlet do Prahy, ale z výletu se stalo doživotí. Vrátit se už nemohla. Zaměstnání našla ve francouzském oddělení Radia Praha.

Uměl asi sedm řečí, byl to velký polyglot. On byl vedoucí zahraničního vysílání. Povídá: tak fajn, půjdeme udělat zkoušku hlasu. Tam jsem breptala, protože jsem to nikdy nedělala, a on povídá, že to nevadí, že mě vezme na hlášení. A budeme vás potřebovat na překlady. A já povídám: vždyť já ani neumím česky, představte si dělat překlady! A on povídá, to se naučíte. A byla to pravda. Naučila jsem se překládat, naučila jsem se hlásit a zůstala jsem tu skoro 33 roků."

Na co z té práce nejradši vzpomínáte?

"Ráda vzpomínám na některé lidi, se kterými jsem dělala interview, na reportáže. A setkání s lidmi. To je vždycky zajímavé, protože ten dělá tohle, tamten tohle, každého se něco ptáte a něco se dozvíte. Všichni /zahraniční návštěvníci/ byli nadšení do Prahy. Poznala jsem moc příjemného člověka Joliota Curie, dělala jsem rozhovor s Jeanem Effelem, a to byl muž, který měl velice rád ženy, pro něho byly všechny hezké, roztomilé..."

V té knize se vine červená nit touhy po návratu do Francie, země vašeho dětství. Dalo vám to Radio Praha možnost nějak si alespoň nahradit tu ztracenou Francii?

"Řekla bych že ano i ne. Já jsem si potom vybrala takovou společnost, protože jsem potřebovala francouzštinu, takže mi zůstala čistá, jako by se nic nestalo. Jako bych teprve odešla z teho Paříže. Češtinu jsem velice zanedbala, ale já jsem nepotřebovala umět česky, ale tu češtinu převádět do francouzštiny. Víte, to je velký rozdíl. Co je zajímavé u mě, že mám ráda jeden stát, a žila jsem v zemi, která mi tolik nepřirostla k srdci a kde neumím jazyk. A do země, kterou mám ráda, jsem nemohla. Nemělo by být nic zakázané! Každý má dělat, co chce!"

"Román je univerzální dílo, to znamená že není jen pro Čechy nebo pro Francouze. Ten román byl vydán ve Francii, ale měl distribuci i ve Švýcarsku a v Belgii a několik exemplářů šlo i do kanady. To znamená v celé frankofonní oblasti," říká autor Omar Mounir na otázku, pro jakého čtenáře byl román určen.

Jejich rozhovory probíhaly ve francouštině. V české řeči Jarmily Baxové se dodnes mísí mateřské moravské nářečí se silným vlivem francouzštiny. Její příběh je vyprávěním ženy, která provokovala emancipovaností a bohémským životem a která nedokázala zakotvit a splynout s českým prostředím.

"Těžké pro mě při práci bylo, že když jsme mluvili o mládí, to šlo, ale když jsme o ní začali mluvit v dospělém věku, o vztazích s muži, to bylo pro mě problematické, protože to jsou intimní věci. Ale ona to nakonec akceptovala a dokázala mi, že je správná novinářka. Že chápe, co chci a jak to musí jít po sobě. Ale bylo to velice těžké, navštívili jsme každé zákoutí jejího života, to bylo těžké..."