Zdena Dvorská zachránila 4500 ježků
Když se řekne ježek, většina si vzpomene na dětské kresby, kdy po zahradě běží zvířátko a na bodlinách má napíchaná jablíčka. Odtud zřejmě pramení představa, že se ježci živí jenom ovocem a pijí mlíčko. To však není pravda, což Zdeňce Kuchyňové za chvíli vyvrátí žena, která zachránila rekordní počet ježků.
Začnu číslem - 4 500 - tak zhruba tolik ježků zatím zachránila Zdena Dvorská. Ježky zachraňuje už od 70. let a dnes o nich ví téměř vše. Jak vůbec její zájem o ježky začal?
"Začalo to před Vánocemi roku 1969, kdy jsem našla ve sněhu ježka. Byla jsem v té době v nemocnici a on se mnou přečkal noc ve stolku. A ráno jsme šli domů. Od té doby mě ten ježek tak zaujal, že jsem se začal pídit po podrobnostech jeho života, stravy a podobně. A takhle to začalo. My jsme bydleli v Praze. A já i v té malé garsonce - 25 metrů čtverečních jsem měla až 60 ježků, což bylo šílené a dodnes se divím mému muži, že to toleroval, ale nicméně jsme to přežili."
Paní Dvorská kontaktovala v 70. letech zahraniční záchranné stanice pro ježky ve Švýcarsku a v Anglii. Odtud získala knihu o ježcích, kterou si nechala přeložit a rozhodla se také vybudovat útulek. A protože už bylo ježkům i obyvatelům v garsonce opravdu těsno, hledali pro ně a pro sebe místo, kam by se přestěhovali. A tím se stala vesnička Dvorské Všeradice nedaleko Prahy. Protože jsou s manželem oba stavaři, začali rychle s opravami domku, a že neuhádnete, kdo byl prvním obyvatelem suterénu a půdy?
"Půda patří ježkům, z nichž napravo jsou zápaďáci, nalevo východní ježci. Letos jsem jich měla zhruba kolem 200. Všichni samozřejmě nespí, protože průběžně mi lidé ježky přinášejí. V tom zimovišti je jich stabilně tak 160. Převážně je krmím konzervama, to si vždycky objednám z velkoobchodu. Třeba 200 až 250 konzerv, dávám jim vařené maso, potom třeba pár piškotů, ne moc, ale oni mají rádi sladké jako každé zvíře. Potom těm zimním spáčům se dává suché krmivo."
Tak vidíte a takhle mi paní Zdena Dvorská vyvrátila mýtus o tom, jak se ježci cpou jablíčky. Jak nám vštěpovaly pohádky, své bodlinky, kterých je 6 až 9 tisíc, jako nosič jídla nepoužívají a pokud potkáte ježka s jablíčkem na zádech, bude mít asi pod ním modřinu, protože na něj spadlo přímo ze stromu.
Dnes má záchranná stanice svůj oficiální statut a získává dotace. Útulek žije i z darů různých sponzorů. Paní Dvorská za 36 let například vypozorovala, že se v různých částech země rodí ježci s různou povahou. Ježci pocházející ze západních Čech se prý straní lidí. Naopak moravští a východočeští ježci jsou mnohem otužilejší, ale také agresivnější. Někteří ježci, hlavně ti různě poranění, tu zůstávají až do smrti čtyři či pět let. Jak si však Zdena Dvorská povzdechla, současná móda trávníků střižených téměř podle pravítka ježkům příliš nesvědčí.
"Dnes je móda dělat zahrady úplně vyžehlené bez křovin a on v takovém prostředí žít nemůže. Musí žít v křovinatém terénu. A když vidím, a to jsem bývalý stavař a se zemními pracemi jsem obeznámená, tu strašnou mašinu a teď to bere keř nekeř, zvíře nezvíře, tak je to hrozné."
