Helena Štáchová o divadle a o životě na nitích
Helena Štáchová se po smrti Miloše Kirschnera stala vůdčí osobností Divadla Spejbla a Hurvínka. V době, kdy se divadlo soudilo o autorství loutek a kdy sama bojovala s těžkou nemocí, vznikala i memoárová kniha Život na nitích. Zalistujeme jí společně s Vilémem Faltýnkem v následující rubrice:
"Je jistě mnohé, na co jsem ve svých vzpomínkách zapomněla, mnohé, na co jsem zapomenout chtěla, mnohé co jsem nechala uschováno v třinácté komnatě. I když v dnešní době právě takováto odhalení dělají z autobiografií bestsellery, tento úspěch si ráda odpustím," píše Helena Štáchová v závěru své knihy. Přesto je výpověď, kterou čtenáři předkládá, dostatečně bohatá a plná barvitých detailů, rozpíná se od osobních vzpomínek na dětství a rodiče k životu u divadla, práci v rozhlase a dabingu, soudy, cestování s divadlem a pod.
Helena Štáchová tvrdí, že k psaní vzpomínek ji přiměla nakladatelka Eva Tvarohová, která knihu také později vydala:
"Já jsem se tehdy velmi dlouho bránila a tvrdila jsem jí, že se mi zdá, že tenhle druh literatury poněkud devalvuje. Já miluju knížky, často chodím do knihkupectví a když tam vidím, že nám dneska dvacetiletí dávají rady o životě jenom proto, že jsou nějaké superstar nebo hvězdičky nebo bydlí v nějakém domě, tak je mi z toho trošku úzko. Tak já jsem se nechtěla do tohohle rybníku ponořit. Ona mě nakonec přesvědčila velmi intenzivně tím, že říkala, že mám šanci mluvit nejenom o sobě, ale i o divadle, o cestách divadla, o Miloši Kirschnerovi, který byl mým životním i jevištním partnerem. A já jsem pochopila, že těžko někdy zanechám takové podrobné svědectví o té éře divadla. A začala jsem psát stylem typických memoárů, ale dostala jsem se snad na dvacátou stránku. Chtěla jsem to v létě /2004/ dopsat, aby na podzim už ta knížka k mým kulatinám vyšla, ale dozvěděla jsem se, že mám rakovinu.
Nejdřív jsem ji chtěla odložit, a pak jsem zjistila, že je to pro mě terapie. Že tím, že si budu dělat čistý stůl - mám taky děti, někdy bych jim ráda nechala svědectví mé cesty kolem divadla, protože oni se kolem něj taky zdárně motají - když mi bylo nejhůř a měla jsem všechny ty strachy a bezesné noci a když jste připojený na těch hadičkách, on už člověk potřebuje zaměstnat hlavu něčím jiným než obavou o život. A já tehdy v těch nejhorších chvílích jsem vzpomínala na ty nejhezčí. Vzpomínala jsem na Boženu Němcovou, jak se traduje, že ve chvílích největší nouze opsala Babičku. A ono to tak je. Musíte zaměstnat tu hlavu něčím hezkým.
Kdežto když si člověk jednou hrábne a ví, jakou má život cenu, tak najednou si dokáže vážit procházky se psem, toho, že je rosa, toho že svítí sluníčko i že nesvítí, i že prší, protože každý den má svoji poezii. A dokáže si vážit lidských vztahů, každé šťastné chvilky a objevuje štěstí skutečně v maličkostech. Když je najednou někdo v nouzi, přečte si tu knížku a řekne se, ježišmarja, vždyť ona měla takové průšvihy! Přišla jsem o obličej při havárce, přišla jsem o dítě, ono toho bylo hodně. A vždycky jsem se z toho vyhrabala. A já se považuju za nesmírně šťastného člověka, protože člověk každým průšvihem hrozně zesílí, protože víte, že jste něco absolvoval. A máte v sobě tu sílu a říkáte si, když se mi to povedlo, tak se mi třeba povede i to další.
Víte, ten neodborný pohled na svět divadla je velmi idylický. Když pak zjistíte, co to obnáší, od stresů fyzických, že musíte někam jet na turné a stoná vám dítě, máte ho v nemocnici, učíte se texty v cizím jazyce, kazdý večer vystupujete, riskujete, že zapomenete něco z toho jazyka, který umíte pouze pro tu roli, milion těch stresů, které člověk zažívá, i to zachování existence divadla, kterou už jsem zažila mnohokrát, jak vyhazovem z Římské, tak smrtí Miloše, kdy to všechno padlo na mě, tak dneska těmi soudy... A ti lidé teprve najednou si říkají: my jsme nikdy nevěděli, co to obnáší. Tak i proto je to /vydání knihy/ dobře, protože si třeba budou víc vážit, že to divadlo existuje. I když já si nestěžuju, protože opravdu těch lidí, kteří nás mají rádi, nejenom tady, ale na celém světě, je hodně..."