Etnolog Stanislav Brouček zaznamenává příběhy českých exulantů v zahraničí
"Odcházeli, aby..." - s tímto cyklem článků o českých exulantech ve světě se mohou už delší dobu setkávat čtenáři Českých listů. Jejich autor, etnolog Stanislav Brouček, tu každý měsíc publikuje obsáhlou stať o životě jednoho z exulantů, o jeho cestě do emigrace i o začátcích v cizině. Vychází přitom z rozhovorů, které s našimi krajany v zahraničí natáčí už od r. 2001 v rámci dlouhodobého projektu mapování našeho exilu. Na to, jak vlastně celý projekt začal, se ho zeptala Milena Štráfeldová:
"Ten nápad vzniknul na konferenci v roce 2000. Bylo to druhé setkání krajanů..."
Šlo o Týden zahraničních Čechů?
"Ano, Týden zahraničních Čechů. Téma té konference se jmenovalo Exil jako způsob života a tam se zjistilo, že písemných sebereflexí, zaznamenaných autenticky v určité době, je velmi málo. Tak jsme se rozhodli dát si projekt a začali jsme objíždět krajany po celém světě a z toho vznikají rozhovory."
Kde jste za těch uplynulých pět let byl?
Kde tento materiál končí?
"Ten materiál končí v Libri prohibiti a u větších souborů jsem pro, aby šly do Státního ústředního archivu, který je pro to velice dobře zařízen. Máme už několik akcí, které byly velmi úspěšné, jako převoz materiálů české kolonie v Paříži od poloviny 19. století až do současnosti."
Pracují s tím lidé v archivu a v Libri prohibiti dál?
"Určitě, za tím materiálem ve Státním ústředním archivu chodí studenti a studují třeba pařížskou kolonii."
A teď k respondentům, které jste oslovil. Jak jste je vybíral?
"Musím se přiznat, že to je velmi těžká záležitost. Chtělo by to nejdřív nějakým způsobem vytipovat vzorek, to jsem ale velmi brzo zapomněl. Takže člověk musí být v podstatě velmi rád, když se v terénu řetězovou reakcí dostane na zlatý pramen a postupně od jedné rodiny, která vás doporučí dál, může postupně něco získat. To nejpodstatnější je získat důvěru lidí, že to k něčemu je."
A to asi není u exilu právě jednoduché...
"Není, ale jsou okamžiky, kdy se lidé otevřou a mají potřebu sami povídat. Takže se mi několikrát stalo, že se sami přihlásili, a po několika akcích v rodinách, když se to trošku rozkřiklo, začali mít zájem. Rádi by vyprávěli, ale už bylo třeba pozdě. Takže se to dohání v korespondenci."
V čem jsou ty příběhy podobné a v čem se liší?
"To je velmi těžká otázka. Shrnout to je dost těžké. Samozřejmě pro to srovnávání, pro nějakou závěrečnou analýzu, mám základní témata. Ta vycházejí z toho, že člověk, který se odhodlal odejít do ciziny, se musel nějakým způsobem osobnostně vyvinout. Ta osobnostní výbava, kterou tam získal, má svou hodnotu a on si té hodnoty je vědom. Ve většině případů dokáže velmi dobře vyložit, v čem získal ty osobnostní kvality. To je první část. Druhá se váže k tomu, že musel přehodnotit své chování v lokálním prostředí. Doma samozřejmě měl určité vzory chování v rodině, v místě bydliště, v práci atd., ale po příchodu do ciziny musel všechno přehodnotit a naopak musel ty klady, s kterými přišel, tam nějak vnést. A třetí takové důležité téma by znělo vztah k něčemu, co bychom mohli zkráceně nazvat centrální mocí. Prostě to, co člověka formuje v rámci společnosti. Každý člověk, který přišel do jiného prostředí, se začal jinak chovat třeba k politické moci, k zákonům, musel reagovat na proměny, které tam viděl a prožíval. Rozdíly jsou samozřejmě dané už tím, za jakých okolností a v jaké době ten člověk odcházel, protože sledujeme lidi po roce 1948, 1968 a později."
"Samozřejmě, ale vyhledat je není jednoduché. A když už je člověk vyhledá, tak nemluví o svém neúspěchu na mikrofon zrovna radostně. Dá se to ale odpozorovat, protože kromě té části získávání interview a nahrávání sehrává roli i potřeba výzkumníka tam určitý čas žít a odžít si jejich úděl v konkrétní zemi. Bez toho se vlastně jen velmi těžko rámcuje interpretace konkrétního interview."
Jak dlouho jste tedy měl možnost žít v tom konkrétním prostředí?
"Právě to je velmi omezené. Jsou to třeba dva měsíce, po dvou měsících už to jakžtakž jde. Jakmile to ale je týden nebo čtrnáct dní, je to velmi málo."
Dá se z toho materiálu, který jste zatím natočil, už něco zevšeobecnit? Například zda lidé, kteří odcházeli v určitých vlnách do exilu, se snažili vyhledávat Čechy v zahraničí, nebo se od nich naopak distancovali? Liší se jednotlivé vlny exilu v tomto směru? Byli ochotni se sdružovat v krajanských spolcích, nebo je naopak nechtěli vůbec vpustit do svého života?
"To je téma mnohokrát zveřejňované a v podstatě se uzavírá do takového konstatování, že Češi narozdíl od Poláků nebo od Rusů a jiných etnik se velmi neochotně sdružují."
Přesto ale krajanské spolky existují...
"Ano, přesto krajanské spolky existují, už jen z tohoto důvodu to konstatování neplatí absolutně. Ale ta tendence je, že Češi se většinou vyhýbají sdružovacím aktivitám."
Liší se v tom jednotlivé emigrantské vlny?
"Samozřejmě. Liší se v tom zdůvodňování, proč nemají sdružování rády. Ti, co odcházeli po roce 1968 nebo v 70. a 80. letech, prožívali sdružovací aktivity spíš jako nedobrovolnou činnost nebo jako nějaké donucení. V okamžiku, kdy u nich převládla potřeba se s někým vidět, sdružovat se, na to samozřejmě zapomněli. Pokud ale tato přirozená potřeba stýkat se s někým třeba kvůli písním, živému slovu nebo výměnám zkušeností nenastala, tak u toho zůstali. Ani to nevyzkoušeli. A priori říkali ne, já toho mám dost, nepotřebuju se s někým sdružovat. Ale tam, kde byly tradiční spolky jako Sokol a podobně, si ta tradice nové a nové lidi přilákala."
