Josef Tomáš: místo dopisů jsem psal matce básně
Návrat Anežky Přemyslovny, tak se jmenuje básnická sbírka, kterou napsal Josef Tomáš. A nezůstalo jen u ní. Na svém kontě má sbírek čtrnáct. Žije v australském Melbourne a povoláním je strojní inženýr. V současné době překládá do angličtiny básníka Vladimíra Holana a Jiřího Ortena.
Při jeho návštěvě Radia Praha odpověděl mimo jiné na otázku, kteří čeští básníci na něj v životě udělali velký dojem.
"Nejprve na mě udělal dojem Viktor Dyk. Třeba básně Domy: To není onen dům, kde všechno všem je jisto, výš klenby nad hlavou a kámen pod hlavou, a tak dále. To bylo ještě na gymnáziu a pak Fráňa Šrámek: nejvýše, nejvýše kohoutí hlas. Pak Halas, Hrubín. Potom jsem se dostal k Holanovi. Holan je záhadný básník, on ten svět vidí jakoby z podzemí. Mě od něj uchvátil První testament. Někdy v roce 1990 jsem šel do knihkupectví ve Štěpánské. Tam jsem si koupil jeho Sebrané spisy I. díl, otevřel jsem to, a když jsem četl báseň Sen, tak jsem málem vrazil do sloupu. To, co by v rakvi součkem bylo, jak lúna tvrdne nad městem, jen paprskům a větru zbylo ležatým písmem psáti v zem o tom, co nebe nepřijímá, z čeho je Boží ruce zima... To napsal Holan za týden po 15. březnu 1939, kdy žil ve strachu, že ho zavřou. Předtím taky publikoval proti válce. To je báseň, která vyžaduje perfektní anglický překlad. Anglická recitace musí znít stejně. Tak na tom pracujeme."
Poezie se nedá přeložit, musí se přebásnit
Josef Tomáš překládá i Elegie Jiřího Ortena. Poezie se vlastně nedá přeložit, musí se přebásnit. Musí to být srozumitelné anglickému čtenáři, musí se to rýmovat a mít správný rytmus.
"Musíte si přečíst hodně anglických básníků. Angličtina je úplně jiný analytický jazyk. Má jenom jednu příponu na množné číslo. My jich máme asi čtyřicet. A musíte mít básníka. Já jsem to předpřeložil. Třeba Ortenovy básně jsou psané v alexandrínu. Je to dvanáctislabičný verš. Angličané ho nemají rádi. Když čtete třeba Shakespearovy Sonety, tak je to v jambickém pentametru. Je to o dvě slabiky kratší. To bylo trochu záludné. Řeknete si, angličtina má kratší slova, to zvládneme, ale oni strašně vyplýtvají na ty členy, člověk se diví, že je používají. Teď básník dokončuje Ortena a je při tom strašně precizní. Já mu říkám, že musí být volnější. Ukázal jsem mu, jak Holan a Čapek volně překládali francouzské básně. Říkal jsem: teď si musíš představit, že jsi Orten Angličan, tak to udělej tak, jako by to psal anglický Orten. Teď ty Elegie dokončujeme."
Josef Tomáš napsal na 800 básní
Josef Tomáš je strojní inženýr a z Československa odešel v roce 1968. Mnoho nechybělo a odešel už o 20 let dříve.
"Po roce 1948 jsem chtěl utéct s jedním kamarádem. Naštěstí jsem to neudělal, protože jsem ještě nic neuměl, takže by to bylo horší. Já jsem strojní inženýr a v roce 1966 jsem dostal v Německu stipendium Alexandra von Humboldta. Hned týden po invazi jsem odjel, moje žena se dvěma dětmi přijela po dvou týdnech a byli jsme v Německu. Tam jsme byli dva roky. Po stipendiu jsem musel hledat práci. Rok jsem učil v USA na univerzitě na Floridě. Mezitím jsem dostal od jednoho známého nabídku z Volkswagenu, vynikající práci ve výzkumu, tak jsme se odstěhovali do Německa a tam jsme byli šest roků. V té době jsme měli jenom takový zvláštní cizinecký pas, potřebovali jsme vždycky víza. Měl jsem známého v Melbourne, na tamní univerzitě mi nabídli místo, všechno platili, tak jsme si řekli, proč ne. Potom jsem založil vlastní firmu v oblasti automobilového průmyslu, jeden čas jsme měli až 25 zaměstnanců. Před třemi lety firmu převzal můj manažer, ale finance mě dovolily financovat sbírku Návrat Anežky Přemyslovny."
Vy jste psal básně v takových zhuštěných obdobích. První dvě básně jste napsal už v roce 1962, pak nic. Ale v letech 1981 až 1985 jste napsal 450 básní.
"Já jsem si prostřednictvím básní psal s maminkou. Dopisy otevírali. Měl jsem jí psát, že dneska bude 45 stupňů, protože u nás vane severák? A jak jsem začal psát básně? Dostala se mi do rukou knížka básní Ezry Pounda a tam byla předmluva Elliotova a ten říkal: když chceš psát básně, tak si nejdřív musíš zjistit, jestli na to máš. Musíš psát. Já tehdy jezdil do práce vlakem, 40 minut tam, 40 minut zpátky, tak jsem si vzal sešit a podle jeho rady jsem začal psát o každém nesmyslu. Psal jsem čtyři roky. Z toho jsem vybral básně pro maminku. Vzpomínku na domov jsem vytiskl, ale to bylo jen pro známé. To jsou básně, které jsem jí posílal. Maminka mě umřela a přestal jsem psát."
Dalších 320 básní napsal Josef Tomáš mezi lety 1995 do roku 2005. Důvodem bylo setkání spolužáků z vysokomýtského gymnázia, kdy se ho jedna spolužačka zeptala: proč nepíšeš?
"Já říkám: nemám žádný důvod. Vzala knihu o Šumavě a říkala: tady to mám moc ráda. Napiš mi básně. Já jsem se trošku vytahoval a říkal, že jí 21 básní napíšu. Měl jsem důvod psát a tak jsem vydal titul Horská Kvilda. Taky byla jen pro známé. Po dvaceti letech jsem pak viděl Prahu. Byl jsem po ní hladový, vždyť jsem byl 20 let pryč. Praha mě ohromila a to už přicházíme k té Anežce."
I za tuhle sbírku básní, kdy Anežka Přemyslovna prochází Prahou, může žena. Historie sbírky je zajímavá a je vidět, jak všechno souvisí se vším. Josef Tomáš si jako student dopisoval s dívkou z Francie...
"Když jsem byl služebně ve Francii, tak jsem si vzpomněl v městečku za Avignonem, že odsud pochází. Její tatínek byl lékař, tak jsem šel do lékárny a ptal jsem se na něho. Říkali, že už nežije, ale jeho syn je starostou Avignonu. Napsal jsem mu dopis, a on setře zavolal. Nemohla si na mě vzpomenout, ale vzpomněla si její maminka. Tak se obnovilo staré přátelství. Když jsem byl v Německu, tak jsem tam zajel a poprvé jsme se viděli. V roce 1989 to tady prasklo a v únoru 1990 jsem se s ní sešel ve Frankfurtu a přijeli jsme sem. Na letišti mě čekal bratr. To byl vizionář, astrolog, psal horoskopy, byl na úplně jiném konci spektra než já. My jsme vyšli v Praze na letišti a on tam stojí jak ve vidění. Když ji viděl, tak říkal: to se Anežka vrací. A hned nás zavezl do kláštera svaté Anežky. Druhá báseň ve sbírce začíná: Nevím, proč zavedl mě nejprve sem, očekává snad, že tu rozpoznám něco. Někteří lidé šli Prahou s prvním vydáním Anežky jako s průvodcem. Já ty básně psal analyticky, inženýrsky. Napsal jsem si obsah: Příjezd, Klášter, Ulice, Most, to vidění na Karlově mostě, Řeka. Je tam báseň Ticho, kdy se jde z Pohořelce na Hradčanské náměstí, Hrad, Chrám, Město, Paláce, Socha sv. Václava. Jak jsme šli, tak je to ve sbírce zbásněné."
Austrálii vymění za Ameriku
Josef Tomáš jezdí do Česka skoro každý rok. Loni byl v Praze na krajanské konferenci.
"Tam jsme recitovali básně. Asi šest žen tam plakalo. Byla to sbírka Vzpomínka na domov. Cítil jsem, že jim to něco říká. Před třemi lety jsem byl v Chocni. Měl jsem pocit, jako kdybych byl z jiného světa. Šel jsem po náměstí města, kde jsem vyrůstal a kde jsem dřív každého znal. Najednou jsem neznal nikoho. Už je to pryč."
Takže doma je dnes v Melbourne?
"Ano, ale je to komplikované. Už jsme staří. Manželka tam má dvě přítelkyně, jedna mluví pořád o politice, druhá jenom radí. Náš syn je v Americe, dcera v Kanadě a vnuky nemáme. Syn chce, abychom se k němu přestěhovali. Takže asi v březnu skončíme nad Bostonem v New Hampshire v Americe. Tam asi dožijeme svůj život. Ale manželka o tom nejdřív nechtěla ani slyšet. Přece jenom jsme v Austrálii 36 roků. Ale vidí, že budeme muset z toho domu pryč. Já mám spoustu knih. Tam to naložím a pošlu to synovi. Uleví se mi, že to nebudu muset vyhodit," uvedl v rozhovoru pro Radio Praha Josef Tomáš.