Vánoce na Českomoravské vrchovině
Česko je převážně katolickou zemí. Ale ve srovnání se sousedním Polskem a Slovenskem jsou Češi, Moravané a Slezané obecně nábožensky vlažnější než jiné národy. Vánoce jsou sice i pro ně velmi oblíbeným hlavně křesťanským svátkem, do kterého se nicméně promítají starší pohanské tradice.
S paní Ilonou Vojancovou jsem se setkal v šedivý prosincový den. Procházeli jsme se mezi zachovalými dřevěnými roubenkami, které tvoří součást Národního muzea v přírodě -Vysočina v Hlinsku. Paní Vojancová je etnoložka a vysvětluje, že tato venkovská část České republiky v historii vždy ekonomicky zaostávala za úrodnějšími nížinami.
Úzké soužití s přírodou a drsné přírodní podmínky vedly k tomu, že byli lidé na Vysočině náchylnější k udržování prastarých obyčejů a zvyků a trochu nedůvěřiví k oficiální náboženské autoritě, kterou v téhle části Evropy představovala hlavně katolická církev:
“Víra bývala vlažná. Křesťanství a katolická církev v některých vesnicích nalezli odezvu, ale velmi rozšířené tady bylo náboženství evangelické. Dařilo se také spiritismu a v různých vesnických zvycích se dají vystopovat nejrůznější předkřesťanské vlivy a ty se udržely v některých obyčejích až do dnešních dnů,” říká Ilona Vojancová.
“Příkladem mohou být masopustní obchůzky na Hlinecku, které jsou dokonce zapsané na Seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Už jejich podstata navazuje na pohanské představy o ovlivnění přírody, plodnosti země a také člověka.”
Tyto tradice našly na Vysočině svou cestu i do oficiálních náboženských zvyků a rituálů, kterým žehnala oficiální Katolická církev například v době adventu před hlavními vánočními svátky:
“Můžeme konstatovat, že se v té době objevovaly obyčeje, které takovou tu křesťanskou základní představu adventu jako času poklidné duchovní přípravy na Vánoce a rozjímání narušovaly. Bylo to například při obchůzkách mikulášských průvodů. Máme doložené, že koncem 19. století v nich nechodily jen obvyklé postavy Mikuláše, anděla a čerta, ale také drábů, kobyly, selky a sedláka nebo smrtky. A tyto masky sehrávaly nejrůznější divadelní komické výstupy.”
Ilona Vojancová připouští, že tento prvek pohanského původu je vlastní skoro všem křesťanským svátkům. Ale na drsné Vysočině byla jeho přítomnost znatelnější a pronikavější:
“Vánoce jako takové mají samy předkřesťanské kořeny. Bývala to oslava návratu světla a přelomový okamžik v čase obávané zimy. Naši předci se k tomu času upínali už dřív a katolická církev k němu přidala oslavu zrození Spasitele, nového světla a naděje pro lidstvo. Lidé si ale ponechali víru v to, že průběh Štědrého dne a večera může pozitivně ovlivnit celý budoucí rok.”
Ke stolu až s první hvězdou
Tradice a lidové zvyky se v celé dnešní České republice odvíjely od stejného křesťanského kalendáře a byly si podobné. Na Vysočině se ale daly vždycky vypozorovat určité prvky jedinečné pro tento region:
„Na konci 19. a ještě počátku 20. století bývala štědrovečerní večeře skutečným obřadem. Hospodyně připravila všechna jídla na slavnostně prostřený stůl tak, aby od něj nemusel vstávat a přinášet nové chody. V okolí Hlinska, Nového Města na Moravě i Žďáru nad Sázavou byla rozšířená představa, že se má ke sváteční tabuli zasednout až v okamžiku, kdy na nebi vyjde první hvězda.“
Ještě do období komunistické vlády, a tedy oficiálně deklarovaného ateismu přitom přežil jiný zvyk, chcete-li pověra:
„Až 60. a 70. letech minulého století podle výpovědí některých lidí, rodiny sledovaly sousedy, aby nerozsvítily světla jako první v okolí. Panovala totiž představa, že ta rodina, která světla na Štědrý večer rozsvítí, o někoho v následujícím roce přijde, že v ní někdo zemře.“
Jiným pozitivnějším projevem důvěry v magickou moc Štědrého večera byla další tradice jedinečná pro Vysočinu. Není vyloučené, že ji některé rodiny hlavně na vesnicích ctí i dnes, na začátku třetího desetiletí 21. století:
„Hospodář před začátkem večeře rozkrojil jablíčko na tolik dílů, kolik bylo stolovníků u stolu. Rozdal pak kousky všem členům rodiny nebo i hostům okolo stolu, aby ho snědli. Lidé pak věřili, že kdyby v příštím roce nějak přeneseně nebo doslovně bloudili, stačilo se rozpomenout, s kým seděli u štědrovečerního stolu a jedli jablíčko. To jim mělo pomoct nejenom najít cestu zpátky domů, ale také zaručit, že celá rodina zůstane pohromadě," vysvětluje Ilona Vojancová, etnoložka z Národního muzea v přírodě-Vysočina. Bez ohledu na to, jestli i ve Vaší rodině rozkrojíte a a podělíte se o jablíčko nad štědrovečerní tabulí vám přejeme krásné vánoční svátky a mnoho šťastných návratů v roce 2021!
Související
-
České Vánoce
Radio Praha International připravilo vánoční stránky, díky kterým se můžete seznámit s tradičním pojetím vánočních svátků či si vyzkoušet některé z klasických receptů.
