Chalupaření žije! Tomuto českému fenoménu se věnuje studie Akademie věd
Lidské dějiny netvoří jen významné činy, ale i životy běžných lidí. Patří mezi ně i příběhy chatařů a chalupářů.
Českému chalupaření, které je unikátem ve světovém měřítku, se věnuje studie Petry Schindler-Wisten z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
"Tohle téma jsem začala původně zkoumat už pro svoji diplomovou práci. Možná jsem k tomu přišla i díky rodinné historii, protože moje rodina má chalupu v Jizerských horách už od 60. let."
Jak se vám daří přesvědčovat obyvatele chat a chalup, aby se vám otevřeli a vyprávěli své příběhy?
"Tento výzkum je zpracováván metodou orální historie. Někdy máme problém lidi přemluvit, aby pochopili, že i ten jejich jakoby obyčejný život je pro nás zajímavý. Ale u chalupářů to zas tak těžké nebylo, byli ochotni podělit se o svoji chalupářskou historii."
Jak jste se zmínila, dělala jste na tohle téma už diplomovou práci. Jaké byly první průzkumy? To jste se jen tak sebrala a šla po okolí?
"Přesně tak, bylo to takové začátečnické. Byly to první rozhovory metodou orální historie, které jsem realizovala. U nás na chalupě jsem si zabalila do baťůžku diktafon a chodila jsem tam po horách. Když jsem viděla někde venku chalupáře, tak jsem se k nim snažila dostat a docela se to dařilo. Další fáze projektu přišly o několik let později. To už se výzkum rozšířil do celé ČR."
Co tedy tedy stojí za fenoménem chatařství a chalupářství v Česku?
"Druhé bydlení existuje i v jiných zemích. U nás k tomu velkému zájmu přispělo několik faktorů. Jednak to byl po druhé světové válce odsun Němců, kdy v pohraničí zůstala spousta neobydlených domů, které se později začaly využívat k rekreačním účelům. Pak to byla změna v zemědělství, zrušily se pracovní soboty v roce 1968, rozjel se motorismus a nebylo už tak problematické vyrážet na víkend někam na chalupu. Často se mluví o tom, že to byl útěk z té normalizační šedi, ale myslím, že to byl jen jeden z faktorů. Základ byl, že se lidé chtěli dostat z města na čerstvý vzduch, a trošku se realizovat někde jinde. Přece jenom ta seberealizace v práci třeba nebyla tak velká, jak by si lidé přáli. Je celkem unikátní, že ty chalupy si často lidé opravovali sami. Chalupaření procházelo napříč socio-profesními skupinami. Chaty a chalupy měli dělníci i lékaři, kdežto v zahraničí to byla jistá míra exkluzivity. Bylo to určené spíš majetnějším vrstvám."
Jak to vypadá s chalupařením nadále?
"Mluvilo se o tom, že po roce 1989 skončí. Lidé začali podnikat, cestovat, studovat. Ale po menším útlumu pozorujeme, že se chalupaření opět stává oblíbeným koníčkem. Možná i ta covidová pandemie k tomu přispěla, že se lidé na ty chalupy vracejí. V poslední době vidím obrovský zájem. Chalupy jsou teď drahé, nedají se jen tak lehce sehnat. Myslím, že ta generace dětí, možná už vnuků těch původních chalupářů se k tomu vrací. Vidím to i mezi svými vrstevníky, že kupují nové chalupy, i když je třeba sami neměli a rádi tam tráví volný čas. Mají malé děti a vidí, že je to celkem jednoduché trávení volného času."
Utkvěl vám v paměti nějaký příběh chalupáře nebo chataře?
"Všechny příběhy byly svým způsobem jedinečné. Ti první chalupáři, třeba v 50. letech, kteří ještě pracovali v sobotu, na chatu vyrazili až v sobotu odpoledne na motorce, v batohu měli potřebné věci. Řadou těch rozhovorů se prolíná to, jak si chalupu opravovali, jak se museli naučit zedničinu nebo opravit střechu. Byly to humorné historky. Hodně příběhů bylo spojených i se sháněním nějakého materiálu, který byl v období normalizace nedostatkovým zbožím," uvedla Petra Schindler-Wisten z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
České chalupaření je zkrátka fenomén, který se objevil i na televizních obrazovkách. Ve filmech i v seriálu. Nedávno se na obrazovky vrátil už v několikáté repríze seriál Chalupáři. A nově se v televizi objeví seriál Osada.
