11. září si vždy beru volno a chci být sám se sebou, říká architekt Jiří Boudník
Je to dvacet let, kdy teroristé zaútočili na věže Světového obchodního centra v New Yorku. Vyprošťovacích prací se od prvního dne zúčastnil architekt Jiří Boudník.
Pro záchranáře sestavil 3 D model trosek. Později, v únoru 2002 pracoval v týmu expertů, který měl za úkol vyšetření pádu budov.
Napsal knihu Věže - příběh 11. září, která vyšla i v češtině. V knize se objevuje řada technických detailů a lidských osudů. Jako audioknihu ji načetl herec Národního divadla Pavel Batěk.
Neexistuje nic, co by se dalo porovnat s tímto traumatem
Jiří Boudník emigroval v 17 letech, dva roky byl v uprchlickém táboře v Rakousku, později studoval v Americe. Dnes žije opět v rodné Plzni a 11. září se virtuálně účastní vzpomínkového setkání.
Kde jste byl, když jste se o útoku dozvěděl?
„Bylo úterý dopoledne a já byl na pravidelné týdenní poradě s dodavateli. Pracoval jsem jako projektový manažer na stavbě nové budovy federálního soudu na Camden Plaza v Brooklynu. Zazvonil mi telefon a moje kamarádka Anne mi říkala: „Jiří, stalo se něco strašného - někdo vletěl do jedné z věží, asi dostal infarkt, muselo to být nějaké malé letadlo.“ Nepřišlo mi to tak šokující, tak jsem jí odpověděl, že za chvíli zavolám. Pak ale začaly všem bzučet pagery. Očividně se něco dělo, ale kvůli schůzce jsme tomu nevěnovali pozornost.
Pak se rozrazily dveře, dovnitř vletěl správce budovy a začal křičet. Nikdy jsem ho v takovém stavu neviděl, byl to velmi klidný člověk. Měl vytřeštěné oči a tvrdil, že viděl, jak letadlo narazilo i do druhé z věží. Prý to muselo být vojenské letadlo. Všem nařídil, aby odešli. Byli jsme ve federální budově a útok mohl hrozit i tam. Když jsme vyšli ven na Camden Plaza, viděli jsme, jak jsou obě asi kilometr vzdálené věže v plamenech.“
Byl jste tedy v Brooklynu, na opačné straně East River. Rozhodl jste se přejít Brooklynský most a vydat se k místě neštěstí. Nemohl jste vědět, co se tam děje a zdali se jedná o teroristický útok. Mohl byste tu scénu popsat?
„Chvíli nám trvalo, než jsme si uvědomili, co se děje. Myslím, že jsme slyšeli, že jedno letadlo spadlo i v Pensylvánii, a že byl napaden Pentagon. Asi po půl hodině jsem se snažil dovolat několika kamarádům, kteří ve věžích pracovali. Chodil jsem tam totiž na kurz Landmark Education, takže jsem znal pár lidí z tamních kanceláří. Všichni ale byli nedostupní.
Pak jsem si vzpomněl na rok 1993, kdy v jedné z věží vybuchla bomba umístěná v podzemním parkovišti. Měl jsem kamarádku, která tam pracovala a volala mi, že vidí jen tmu, kouř, musí se evakuovat a sejít sto pater po schodech. Šel jsem za ní. Vzpomínám si na všechna ta hasičská auta, sanitky, snad všechny druhy vozidel zaparkovaných přímo pod věží. Přímo na West Street byl dokonce zaparkovaný i vrtulník. Po útoku jsem si říkal, to bude vypadat podobně. To jsem ještě ani nevěděl, že se věže zřítí. Byl jsem si ale jistý tím, že k částečnému zhroucení dojde. Kromě architektury jsem totiž studoval i stavební inženýrství. Měl jsem skvělého profesora, Ysraela Seinuka, který postavil polovinu mrakodrapů na Manhattanu. Měl jsem strach, že se budova může zřítit, proto jsem se rozhodl tam jít.“
Dokážu si představit, že tam musel být úplný chaos, nikdo nemohl vědět, co se děje. Musel jste projít skrze policejní a hasičské kordony? Pokud ano, jak se Vám podařilo je přesvědčit, aby Vás nechali projít?
„Když jsem následující ráno přecházel Brooklynský most, začala se hroutit první z věží. V přenosném rádiu jsem uslyšel, že ve vzduchu jsou další letadla a potenciálním cílem jsou mosty a tunely. To bylo asi poprvé, co jsem dostal strach. Otočil jsem se a šel zpátky směrem k Brooklynu. Když jsem si ale uvědomil, že těmi letadly jsou naše F-16, obrátil jsem se zase k Manhattanu. Když jsem došel k City Hall, začala se hroutit severní věž a všude byla oblaka prachu. Rozeznal jsem jen blikající světa policejních aut. Na Ground Zero jsem to ráno nedošel. Další den ráno jsme zorganizovali skupinu asi šesti až osmi lidí s lopatami, nějakými lany a kbelíky apod. Rozhodli jsme se přidat k dobrovolníkům, kteří již byli na místě, hledali přeživší a odstraňovali trosky. Brooklynský most byl zavřený. Vydal jsem se k několika policistům a přesvědčil je, aby nás ke Ground Zero doprovodili. Vzali nás do policejní dodávky a odvezli ke věžím.“
Došli jste tedy na Ground Zero. Kde jste začali? Dokážete si vzpomenout na první věc, co jste udělal?
„První věc, které jsem si všiml, bylo obrovské množství vody v okolních ulicích. Hasiči totiž trosky celou noc kropili hadicemi, takže jsme chodili po kolena v blátě a vodě. Také si vzpomínám na zničená hasičská auta a sanitky. Všechno bylo šedivé, černé, bílé… nebylo možné rozeznat další barvy. Na místě už bylo několik jeřábů a řada lidí, kteří vytvářeli tzv. kbelíkový řetěz, a k nimž jsme se přidali.
Po chvíli mi došlo, že stát na místě není zrovna efektivní způsob pomoci. Byl potřeba plán jak se v té hromadě trosek orientovat. Tato myšlenka mě napadla kvůli reakcím některých hasičů, nebyli dobře zorientovaní, nevěděli, kde je sever a kde jih, která věž je která… Důvodem bylo možná to, že hasiči, kteří věže dobře znali, v nich v mnoha případech zemřeli a další přijeli až z Long Islandu nebo New Jersey. Budovy navíc náležely pod New York and New Jersey Port Authority Organisation a nikoli pod městský stavební úřad, plány budov se tak nedařilo najít.“
Newyorský stavební úřad má tedy běžně plány všech budov, ale v tomto případě zrovna chyběly?
„Ano, tentokrát plány neměli a ty v budovách byly zničené. To ráno jsem je všude hledal, až se mi podařilo najít sadu plánů v mobilním velitelském centru PAPD neboli oddělení přístavní policie. Přesvědčil jsem je, aby mi plány ukázali. Poslali se mnou jednoho policistu a šli jsme do kanceláří Turner Construction na Canal Street, kde byl proud. Okolí bylo jinak zcela bez elektřiny. Udělal jsem sedm kopií daných plánů. Víc mě zajímaly ty podzemní, neboť věže měly sedm podzemních pater. Kopie jsem rozdal všem možným organizacím, jako FBI, FDNY nebo CIA, které se koncentrovaly v nově zřízeném velitelském stanovišti.“
Vy jste se tedy obával, že by mohlo dojít k další katastrofě, protože podzemní části budovy nebyly z hlediska konstrukce spolehlivé? Proto jste se na ně zaměřil?
„Ano… Opravdu musíme ocenit snahu a úsilí dobrovolníků, kteří se snažili odstranit trosky a sutiny. Chvíli ale trvalo, než se daná práce nějakým způsobem zorganizovala a rozčlenila. Bál jsem se, že by mohlo dojít k částečnému zřícení budovy, takže ty plány měly pomoci hlavně hasičům, protože ti vůbec nedbali na své zdraví a bezpečnost, chtěli totiž za každou cenu najít své kamarády a kolegy, kteří v troskách zůstali pohřbeni. Plány jim měly pomoci v orientaci.
Vzpomínám si na setkání s prezidentem Georgem W. Bushem. Někteří hasiči zmiňovali hesla jako Liberty Street, 1 Liberty Plaza, Liberty Place… Moc si nevybavuji, o co šlo. Nedokázali se vůbec vyznat v některých půdorysech budov. Tak se zrodil nápad postavit 3D model budov, což zabralo celý následující víkend. Tuším, že v pondělí 18. září jsem jej donesl na velitelské stanoviště.
Dnes si říkám, co vlastně před 20 lety obnášelo postavit 3D model... Nejprve jsem zhotovil první hrubý papírový model, říká se mu dřevotřískový. Byl v poměru 1:16 a zahrnoval všechny okolní ulice. Ty plány jsem znovu nemohl sehnat, tak jsem se rozhodl vzbudit rektora Cooper Union, což je má alma mater na Manhattanu.“
Po šesti měsících dobrovolničení vás začaly trápit deprese. Před desátým výročím 11. září vyšla o této události Vaše kniha v češtině. Jednalo se tak trochu o svým způsobem očistný čin, který Vám pomohl překonat posttraumatickou stresovou poruchu. Mohl byste popsat, co se Vám v té době honilo hlavou?
„Začal jsem si dělat poznámky, neboť si rád všechno zaznamenávám. Měl jsem tedy materiál, se kterým jsem mohl pracovat, a na kterém jsem mohl stavět. Na knize jsem ale začal pracovat až někdy v roce 2003. Původní rukopis byl v angličtině, teprve později byl přeložen do češtiny a k desátému výročí tragédie byla vydána česká verze.“
Dovedu si představit, že je mnohem snazší o takovéto události psát než mluvit. Mohl byste nám ale říct, jaké jste tehdy zažíval pocity a jak tato událost zformovala Váš pozdější pohled na život a na svět?
„Tragédie 11. září pro mě změnila naprosto všechno. Do té doby jsem svůj život vnímal jako procházku růžovou zahradou. I když jsem byl politický uprchlík z Československa, který do Spojených států přišel na jaře 1989 po dvou letech strávených v uprchlickém táboře, neexistuje z mého úhlu pohledu nic, co by se dalo porovnat s tímto traumatem. Vzhledem ke všemu, co jsem tam viděl, včetně mrtvých těl, jsem měl pocit, že se musím z této posttraumatické stresové poruchy vypsat.“
V den výročí nešťastné události budete své vzpomínky sdílet ze svého plzeňského domova s Bohemian Benevolent and Literary Association. Setkání bude totiž probíhat prostřednictvím platformy Zoom…
„Ano, přesně tak. Setkání organizuje newyorská pobočka této organizace. Budou se moci připojit lidé z celého světa. Budeme mluvit nejen o knize, ale i o dalších tématech, například o tom, jak si připomínáme nebo vzpomínáme na události 11. září.“
Máte nějaký výhradně osobní rituál, kterým si připomínáte toto výročí?
„To je rozporuplné. Na jednu stranu bych totiž nejraději nedělal vůbec nic. Vždy si vezmu volno z práce, nebo případně od čehokoli, čím se zrovna zabývám. Chci být sám se sebou a vyvarovat se jakémukoli rozptylování. Na druhou stranu ale o této události také hodně mluvím.“
