Nejde jen o podporu sportu, chceme najít řešení pro mnoho dětí, říká Čech, který staví v Africe skateparky
Martin Loužecký je od dětství nadšenec do skateboardingu. Tato záliba ho během studia na Kodaňské univerzitě přivedla na zajímavý nápad. Vymyslel projekt na skateparky pro africké děti. Jejich budování zajišťuje v rámci neziskové organizace Skate World Better, kterou založil společně se svými přáteli. V Africe už vybudovali tři skateparky, poslední v Zambii, a ve své činnosti plánují pokračovat.
"Ten nápad byl původně můj. Přihlásil jsem se s ním do magisterského programu na univerzitě v Kodani. Studium jsem nedávno dokončil. Nápadu předcházel jiný projekt, který se uskutečnil v roce 2019 v Mosambiku. Poté, co jsem tam získal zkušenosti, jsem se rozhodl pustit do dalšího projektu.
Zambii jsem si pro projekt vybral z toho důvodu, že jsem se spřátelil s jedním klukem z Mongu, což je třetí nebo čtvrté největší město v západní provincii Zambie. Česká republika a Zambie naštěstí udržují velmi dobré vzájemné vztahy. Působí tam spousta českých nevládních organizací. V Lusace se nachází i české velvyslanectví, které tam nedávno přesídlilo ze Zimbabwe. Když jsem tím pádem žádal o grant z Rozvojového programu OSN, pravděpodobnost, že mi jej udělí, byla vyšší než u ostatních afrických zemí.“
Zambie je specifická tím, že její populaci tvoří obrovský počet mladých lidí, zejména těch mladších šestnácti let.
„Nemyslím si, že to je specifikum pouze Zambie. Tento fakt je specifický pro celou Afriku. Jedná se o jev známý jako „youth bulge“. V tomto projektu nám nejde jen o podporu skateboardingu jakožto sportovní disciplíny. Snažíme se najít řešení pro mnoho dětí, které se nachází v situaci, kdy nemají co dělat a v těch nejhorších případech se z nich stávají kriminálníci nebo narkomani. Jde nám o to najít něco, co by děti mohly dělat a co by bylo prospěšné pro jejich budoucnost. Jelikož jsem skejťák a celý život na skateboardu jezdím, měl jsem pocit, že přesně to hledáme.
Skateboarding je velmi specifická disciplína. Je to individuální, ale zároveň kolektivní sport. Lidé se díky němu stávají přáteli a navzájem se podporují. Také vás naučí, že pokud chcete v něčem uspět, musíte milionkrát selhat, abyste se naučili nějaký trik. To se hodí ve všech životních situacích.“
Museli jste dětem poskytnout vybavení? Bylo v Mongu možné jezdit na skateboardu již před Vaším příjezdem?
„Vždy hledám nějakého mladého vedoucího, o kterém vím, že by byl schopný pokračovat v našem projektu. Protože my celý program v podstatě jen nastartujeme a pak už to necháme na místních. V Mongu žije chlapík, který se jmenuje Johnny. Ještě než jsem ho poznal, odváděl vynikající práci. Stará se o skupinu dětí a také s nimi jezdí na skateboardu. Jenže není kde a všech těch 200 nebo 300 dětí se navíc musí dělit o dvě nebo tři skateboardy. Věděl jsem, že když projekt rozjedeme zde, bude fungovat perfektně, protože zde podobná aktivita byla i bez naší přítomnosti."
Obvykle musíte někoho podplatit
Většinou to vypadá tak, že někam přijedeme, nastavíme určitá pravidla a vybudujeme skatepark. Z naší pozice evropské nevládní organizace je snazší získat grant na financování celého projektu. S sebou samozřejmě vozíme nějaké vybavení, což je poměrně složité, protože dost váží. Projít přes celnici se stovkou skateboardů navíc není zrovna jednoduchý proces. Obvykle musíte někoho podplatit. Ale to jsou jen začátky našich projektů. Zbytek závisí na místních obyvatelích."
Jak dlouhá byla cesta od prvotního nápadu k vybudování skateparku a s jakými překážkami jste se během procesu setkali?
„Přípravy probíhaly asi osm nebo deset měsíců. Prvním krokem bylo samozřejmě získání peněz. Jakmile jsem získal grant, musel jsem vyřešit logistiku. Do Zambie se mnou odjelo 25 lidí, například z Japonska, Velké Británie nebo Švédska... doslova ze všech kontinentů. Jejich shánění v době covidu zabralo hodně času a zahrnovalo spoustu byrokracie. Všichni dobrovolníci, které s sebou beru, ve svých zemích pracují jako profesionální stavitelé skateparků. Když jsme už na místě, tak se starám jen o to, aby materiál dorazil na místo a policie nám nedělala problémy. Samotná fáze výstavby pak obvykle trvá jen zhruba pět týdnů.“
Byla pro Vás realizace projektu v Zambii jednodušší, když už jste měl zkušenosti z Mosambiku?
„Určitě, a to nejen díky této zkušenosti. Obecně si ale troufám říct, že Zambie je snadná země pro práci, život i cestování. Celá Afrika má složitou historii, ale v Mozambiku se stále můžete setkat s některými nepříjemnými věcmi a je tam velmi rozšířená korupce. Kdykoli jsem v Zambii zmínil, že jsme součástí projektu OSN a že projekt je určený pro místní děti, všichni mi naslouchali a byli velmi vstřícní. Někteří lidé dokonce pracovali zadarmo, což pro mě bylo po první zkušenosti nepředstavitelné. Rozhodně jsem byl po zážitcích z Mosambiku mnohem připravenější než poprvé, takže předchozí zkušenost byla určitě důležitá."
Vystudoval jste africká studia na univerzitě v Kodani. Co jste se během svých pobytů v Africe dozvěděl a co Vás překvapilo?
„Praktická zkušenost je pro mě nejdůležitější. Takže ať už mě v Kodani učili cokoli, klíčovější pro mne byla zkušenost přímo z Afriky. Setkání s tamní korupcí mi například dost otevřelo oči. Přimělo mě to se více zajímat o dané téma a o to, proč jsou lidé na korupci tak zvyklí. Pekaři v Mosambiku například platí každý den poplatky, aby se jim podařilo udržet jejich podnik v provozu. Nakonec jsem o tom napsal diplomovou práci.“
Omezení k využití vlastně neexistují
Od otevření vašeho prvního skateparku v Mosambiku uplynuly již více než dva roky. Jaké ohlasy jste od té doby obdrželi?
„Zde musím dodat, že jsme v rámci prvního projektu v Mosambiku současně postavili dva skateparky v jednom městě. Říkám to proto, že na tuto otázku vlastně existují dvě odpovědi. Z jednoho z těchto skateparků se totiž vyklubalo perfektně fungující centrum pro mládež, které předčilo všechna má očekávání. Stejně jako v Zambii jsme podporovali konkrétního vedoucího, kluka jménem Franciscu. Ten vzal skatepark opravdu do svých rukou a projekt se ukázal jako velmi úspěšný, což byla velká motivace k tomu, abychom začali další projekt v Zambii.
Měli jsme zde ale ještě jeden mnohem menší projekt, u kterého musím přiznat, že moc dobře nedopadl. Snažili jsme se podporovat jiného mladého vedoucího, ale ten se z důvodu problémů s duševním zdravím rozhodl skončit. Každý tam může stále chodit a jezdit na skateboardu, ale není možné si prkno půjčit a ani se tam neorganizují nějaké mimoškolní aktivity. Každopádně, z mého pohledu je to stále úspěch. V Mozambiku existuje skatepark, o kterém se před pár lety nevědělo. Ale mohlo to dopadnout lépe."
Další dva skateparky se ale proměnily v místo, kde se setkává veřejnost…
„Ano, přesně tak, skatepark funguje jako místo, kde se může scházet veřejnost. V Zambii je například nemocnice, která park využívá k pořádání seminářů o HIV. Je tam také místní řemeslný obchod, který organizuje řemeslné dílny, aby se i ti nejmladší naučili něco ze své tradiční historie. Omezení k využití tak vlastně neexistují. Zakázané jsou akorát drogy a alkohol. Je to místo pro děti, takže cokoli, co pro ně není určené, tam nemá co dělat."
Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Plánujete vybudovat další skateparky v Africe?
„Řekl bych, že je to taková průběžná činnost. Jak jsem říkal na začátku, nemáme nutně ambici vytvořit projekt, realizovat ho a pak se o něj starat další měsíce nebo roky. Samozřejmě vše monitorujeme a pokud můžeme s něčím pomoct, tak to uděláme. S lidmi, kteří se o skatepark starají, zůstáváme v kontaktu.
Raději bych se soustředil na pomoc podobným mladým klukům, jako je Johnny nebo Franciscu, po celé Africe. Chtěl bych prozkoumat všechny možnosti a dělat to, v čem jsme dobří, což je buď získávání grantů nebo sponzoring. Chtěl bych realizovat jiný projekt v nějaké další zemi, dát lidem šanci se naučit nějakou dovednost a k tomu využívat náš skatepark.“
