Písek i ornamenty tvoří na obrazu příběh. Malíř Josef Achrer slaví sedmdesátiny
Do svých obrazů používá písek. Jeho ornamenty tvoří bříběh. Malíř Josef Achrer slaví sedmdesátiny. Je jedním z malířů, jejichž díla se dobře prodávají v zahraničí.
K jubileu si nadělil výstavu v žižkovské Galerii Toyen, protože tvoří právě v této části Prahy. Obrazů tu není sedmdesát, ale osmnáct. Josef Achrer vybíral věci hodně rozdílné.
V sedmdesátých letech dělal zkoušky na vysokou Umělecko-průmyslovou školu, ale z rodného města napsali, že je nežádoucí, aby studoval. Zpětně to hodnotí jako nejdůležitější den života, protože se rozhodl odejít do Prahy.
"Začal jsem v jednom podniku malovat kinoreklamy, čili dostal jsem se do malířské profese, protože mi bylo jasné, že už se na vysokou školu nedostanu. Nerad na to vzpomínám, ale začátky byly dosti klikaté a složité."
Předpokládám, že jste měl chuť malovat, co bylo takovým tím úplně největším zlomem, že jste se tím i mohl začít živit?
"Narodil jsem se výtvarníkovi, který amatérsky maloval a potom začal řezbařit a sochařit. Jako malý kluk jsem vyrůstal v ateliéru mého táty. To vám předurčí tak trochu ten osud, obdivujete, že otec umí rukama. Takže vlastně jsem už od dětství začal kreslit, malovat a chodil jsem do různých přípravných škol. To byl srpen 1968, v září jsem nastoupil do Brna a to už jsem byl přesvědčený, že u toho zůstanu. A tak jsem se stal malířem. Přes všechny překážky jsem u toho zůstal, i když jsem měl svou normální dělnickou profesi a maloval jsem někde pro filmový podnik Praha. Všem nám zamíchala život sametová revoluce, kdy přišel 1989 rok. Zůstal jsem doma a od rána do večera maloval."
Už jsme u obrazů. Máte před sebou to prázdné plátno. Máte nějakou vizi, nějakou představu, kterou zdokonalujete, anebo tvoříte intuitivně?
"Dám si nějaké téma, které mne přitahuje. A pomocí symbolů, různých střípků a skic, vytvořím ten obraz. Naskicuji si ho. Pak sednu už k našepsovanému plátnu. Do podkladu dávám i písek pomocí akrylových plnidel a lepidel. Když jsem opustil tu práci s tátou, kdy jsem se naučil řezbařit, tak mě chyběl ten třetí rozměr v tom obraze. Tak jsem si tu technologii vymyslel pomocí písku, který nanesu na plátno, a přes něj už dělám olej."
A co je vaše největší inspirace? Je to manželka?
"Manželka ne, přestože jsem jich pár měl, ale inspirace je život sám."
Ženy už trošku vymizely z těch obrazů?
"Vymizely. Dřív ty figurální kompozice byly víc protkány tím ženským elementem, ale přestává mne to bavit a odcházím už jen do toho ornamentu, jako kdyby dorozumívací prostředek byl ten uměle vytvořený ornament, který ve mně někde vězí a ten vlastně převyšuje. Dřív to bylo popisné, víc to byla taková koláž nejrůznějších symbolů, ale dneska už se snažím udržet jenom v těch ornamentech toho dvojího druhu.
Jak ten malovaný, kde jsou nejrůznější symboly vyskládány, mám to v sobě, dlouho nad tím nekoumám. A pak je tam ten ornament vytvořený pomocí toho písku a tmelů. Ten je víc pracný, ale když to tam není, tak mi v tom díle chybí. A je to asi zbytek toho období, kdy jsem s tátou řezal do toho lipového dřeva a vyřezával jsem ty ornamenty do dřevěných desek."
Teď jsem si uvědomila, že pro vás je i důležitý název toho obrazu.
"Ten je důležitý jako sdělení tomu divákovi."
A máte to hned v hlavě, když to děláte?
"Ano. Ten pracovní název tam je, třeba vzpomínka na Zdenka Sklenáře. To byl můj pan profesor, který žil tady na Praze 3. Před třiceti lety jsem k němu docházel. On komunikoval s tou Čínou a s čínskými kulturami, a taky byl tím čínským ornamentem poznamenán. Jako kdyby mi to posunul, a já už vím, že to bude pocta Zdeňku Sklenářovi, a že tam bude ten čínský drak."
Díla výtvarníka Josefa Achrera upoutají vaši pozornost zvláštní vrstevnatostí malby a neuvěřitelně bohatou kompozicí ornamentů, které se propojují v příběhy.
