Na UMPRUM se mi líbila tvůrčí svoboda, říká kolumbijská studentka
V Česku studuje řada cizinců. Patří k nim i Maria Andrea Miranda Serna. Na studiu v Česku se jí líbila svoboda, kterou jim profesoři ve tvorbě dávali.
Po studiích v Kolumbii, odkud pochází, byla přijatá do ateliéru ilustrace a grafiky na prestižní Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM). Jako svou diplomovou práci vytvořila knihu založenou na vzpomínkách ze svého života. Na studiu v Česku se jí líbila svoboda, kterou jim profesoři ve tvorbě dávali.
Jak začala Vaše cesta na UMPRUM?
„Byla jsem přijatá na magisterské studium programu Visual Arts a dostala se do ateliéru ilustrace a grafiky.“
Bylo pro Vás jako cizinku těžké se na UMPRUM dostat?
„Myslím, že pro cizince jsou přijímací zkoušky v konečném důsledku o něco jednodušší než pro české studenty. Ti musí absolvovat zkoušky z kresby i psané testy. Jako zahraniční studenti musíme poslat své portfolio a potvrzení, že jsme složili některou z oficiálních zkoušek z angličtiny, abychom dokázali, že jsme schopni plynně komunikovat v angličtině. Následně se portfolio posílá vedoucím ateliérů a ti posoudí, jestli se do daného ateliéru hodíme, nebo by nám spíše doporučili jiný ateliér. V mém případě mě hned přijali, takže to bylo docela jednoduché.“
Pamatujete si, kolik uchazečů ze zahraničí se na daný program hlásilo s Vámi? Odkud pocházeli?
„Na ilustraci nás do daného ročníku přijali pouze dva. Kolik bylo tenkrát přihlášek, si teď nevybavuji. Myslím, že do ateliéru ilustrace se hlásí okolo dvou set uchazečů včetně Čechů i cizinců a bývá přijato tak pět až sedm českých studentů a jeden či dva zahraniční studenti.
Do magisterského programu Visual Arts je přijatý určitý počet zahraničních studentů, ale ti jsou pak rozřazeni do různých ateliérů, tedy ilustrace, grafického designu, keramiky, skla, produktového designu atd. Mezi mými spolužáky byli studenti z Japonska, Íránu, Singapuru, Latinské Ameriky a Evropy, například z Itálie, Německa, Rakouska nebo Polska. V ateliéru ilustrace jsem měla české a slovenské spolužáky, ti zahraniční pocházeli z Polska a Japonska.“
Víte, proč si pro studium vybrali zrovna Českou republiku?
„Myslím, že je k tomu vedly podobné důvody jako mě. UMPRUM celosvětově platí za uznávanou vysokou školu, především pokud jde o ateliéry grafického designu a ilustrace. Umístění České republiky ve střední Evropě je pro cizince velmi výhodné, dá se odsud snadno cestovat. Život v Česku navíc není až tak finančně náročný, samozřejmě jsme na UMPRUM museli platit poplatek za studium, ale v porovnání se soukromými školami v Londýně nebo Paříži nebyl tak vysoký.“
Jak probíhalo studium v ateliéru ilustrace a grafiky?
„Pro studenty grafického designu existují dva ateliéry, jeden zaměřený na ilustraci a druhý na ilustraci a grafický design zároveň. My jsme se soustředili více na ilustraci, kresbu, tvorbu knih nebo redakční práci. Samozřejmě jsme ale probírali i základy grafického designu, pracovali jsme například s photoshopem a různými digitálními programy a aplikacemi. Kromě toho jsme se zaměřovali i na typografii, abychom byli schopni vytvářet vizuální obsah pro knihy nebo časopisy.“
V čem se studium v Česku lišilo od toho v Kolumbii?
„Ze začátku pro mě pobyt v Praze představoval docela kulturní šok. V Kolumbii je studium strukturované tak, že po pěti letech bakaláře ještě následují dva roky magisterského studia. V Evropě je to snížené na pět let za oba programy. V Kolumbii je každý rok studia přesně naplánovaný, máme jasně zadané úkoly a projekty. Během studia na UMPRUM jsem naopak cítila, že nám dávají mnohem větší svobodu a prostor pro nezávislost v naší vlastní tvorbě. Zadání úkolu máme dané, ale je čistě na nás, jak si s ním poradíme a kolik času tím strávíme.
V Kolumbii jsme v ročníku byli každý rok jinak rozděleni a vlastně se navzájem ani neznali. V Česku jsem naopak cítila, že jsem součástí určité komunity. V ateliéru ilustrace jsem se potkávala se studenty od prvního do pátého ročníku a všichni jsme byli na stejné úrovni. Když nám byl zadán nějaký projekt, například vytvořit časopis nebo připravit výstavu, pracovali jsme na něm společně. Za to jsem opravdu ráda.“
Je podle Vás složité najít v Praze práci jako ilustrátorka nebo grafička, když pocházíte ze zahraničí?
„Ano. Samozřejmě záleží na tom, odkud člověk pochází, ale z mého osobního úhlu pohledu, neboť nejsem Evropanka a navíc pocházím z tzv. země třetího světa, to těžké je, pokud nemáte vízum nebo pracovní povolení. Také je potřeba se naučit místní jazyk, ať už jste v Česku nebo třeba ve Francii. Takže bych určitě řekla, že to sice není nemožné, ale těžké určitě. K získání práce vede dlouhá cesta, neboť každá země si chrání své občany a existuje mnoho pravidel, kvůli kterým není tak lehké zaměstnat někoho ze zahraničí, protože firmy musí upřednostnit místní žadatele o práci.“
Líbil se Vám život v Praze? Nestýskalo se Vám po něčem z Kolumbie?
„V Praze jsem žila něco málo přes dva roky a myslím, že je to opravdu krásné město. Je plné zajímavé architektury a na každém kroku na Vás dýchá historie, takže se mi zde žilo moc hezky. Jedním z důvodů, proč jsem se přestěhovala do Česka, také bylo, že umění i různá řemesla zde mají dlouhou tradici. Lze to vidět i přímo na UMPRUM, když se procházíte ateliéry keramiky nebo skla, tak Vám dojde, že řemesla jsou zde opravdu hluboce zakořeněná.
Pokud jde o rozdíly mezi Českem a Kolumbií, zažívala jsem, jak už jsem říkala, kulturní šok. Obě země jsou velmi rozdílné, například pokud jde o jídlo. Jsem vegetariánka, a když jsem šla do nějaké tradiční české restaurace, většinou jsem si mohla dát tak maximálně smažený sýr a hranolky. Když nebylo ani to, zbývalo mi jen zelí. Také mě překvapilo, že zde existují sezónní potraviny. V Kolumbii se pěstuje opravdu hodně ovoce a zeleniny a tak jsem byla zvyklá, že jsem v supermarketu našla vždy cokoli, co jsem potřebovala, nehledě na roční období. Tady jsem si ale musela zvyknout na to, že určité potraviny jsou k dostání výhradně v určitou dobu, takže když je zrovna sezona jahod, tak jsou v regálech ty jahody.“
Udělali na vás Češi dobrý dojem, nebo vám připadali až moc uzavření?
„No, to je záludná otázka. Já osobně jsem měla ze začátku pocit, že Češi jsou velmi chladní. Vlastně mi tak připadali všichni Evropané. Jsem zvyklá na Latinskou Ameriku, v Kolumbii jsou lidé velmi extrovertní a přátelští, snaží se si s Vámi hned popovídat a se vším pomoct. Nezáleží na tom, odkud jste.
Češi si ze začátku udržují odstup, nemluví moc s cizinci a odpovídají krátce a jasně. Bylo těžké s českými spolužáky navázat nějaký vztah, měli takový svůj určitý okruh, do kterého nebylo jednoduché proniknout. Když se Vám ale konečně podaří prolomit ledy, zjistíte, že Češi jsou úžasní a dobrosrdeční lidé. Možná se někteří z nich styděli mluvit anglicky a nebylo lehké tu bariéru odstranit. Už ale vím, že Češi jsou opravdu moc milí a mám mezi nimi blízké přátele.“
Kterými současnými českými umělci se ráda inspirujete?
„Ještě předtím, než jsem začala žít v České republice, jsem velmi obdivovala dílo Ladislava Sutnara. Zaujaly mě především hračky, které vyráběl, neboť jsem se jejich výrobě věnovala v Kolumbii. Také mne velmi zaujalo dílo Josefa Lady.
Pak jsem si ale uvědomila, že existuje i spousta současných jmen, která mě inspirují a jejichž práci mám ráda, jako například Jakub Plachý nebo Jakub Bachorík, což jsou oba moji spolužáci z UMPRUM nebo Barbora Stránská. Jejich tvorba je úžasná a to za sebou nemusí mít padesát let trvající kariéru. Momentálně se tedy nechávám inspirovat spíše současnými umělci, ale i ti ze starší generace jsou pro mne obrovskou inspirací.“
Jako diplomovou práci jste vytvořila knihu, kterou jste nazvala I wish I could remember. Je psaná anglicky a španělsky. Co Vás pro její tvorbu inspirovalo?
„I wish I could remember je o strachu ze zapomínání. Kniha je inspirovaná ztrátou mého otce, životem v zahraničí, ztrátou našeho psa a mnoha dalšími vzpomínkami. Pobyt v Praze ve mně občas vyvolával stesk po domově a já nechtěla na všechny tyto vzpomínky ze svého života a dětství zapomenout, proto jsem se rozhodla knihu vytvořit.“
