Česká sezóna v Drážďanech. Největší kulturní přehlídka v Německu od pádu berlínské zdi
Slavný běžící Trabant Davida Černého ukazuje, jak moc se česko-německá historie odráží i v umění. Kopii sousoší s názvem „Quo vadis“, která má své stálé místo v zahradě německého velvyslanectví v Praze, je teď vidět v Drážďanech.
„Všechnu moc imaginaci!“ / „Všechna síla představivosti!“ - to je název a motto festivalu, na kterém se v Drážďanech až do konce roku představí české umění minulosti i současnosti.
Animátor a filmař Jan Švankmajer použil tento slogan ve dnech sametové revoluce v roce 1989, vysvětluje Marion Ackermannová, generální ředitelka Staatliche Kunstsammlungen Dresden (SKD):
„Má to skvělý příběh. Švankmajer s manželkou Evou vyvěsili na balkon svého pražského bytu velký transparent. Lidé procházející dole zazvonili klíči na znamení souhlasu. V době velkého politického napětí by to mělo znamenat, že z hlubin představivosti - zejména v české surrealistické tradici - vyvěrá moc a síla, která může být silnější než jakákoliv politika.“
Podle Tomáše Jelínka, ředitele Česko-německého fondu budoucnosti, je „Česká sezóna“ pravděpodobně největší českou kulturní přehlídkou v Německu od pádu zdi.
„Dostali jsme zpětnou vazbu: Konečně kvalita!
Podle generální ředitelky Marion Ackermannové mají východní Němci k českému umění blízko:
„Dostali jsme zpětnou vazbu: Konečně kvalita! Je třeba říci, že v době NDR k žádné skutečné výměně se sousedními zeměmi nedošlo. To je zvláštní. Česko a Polsko se tehdy mnohem blíže orientovaly na Francii a prakticky přeskočily sousední Německo. A naopak, tady toho moc nebylo. Ale ve východním Německu stále existuje taková spřízněnost. Je to jistě dáno tradicí figurativního reprezentačního umění. I to, co se někomu může zdát cizí - specifická česká umělecká tradice, která má hodně společného se surrealismem a podobně - se zde lépe chápe. Okamžitě a bez jakéhokoli vysvětlení."
Tuto spřízněnost chce nyní představit sochařská výstava „Přemístěná“ pod širým nebem na Brühlsche Terrasse, která „Českou sezónu“ provází celých šest měsíců v roce. Mezi šesti umělci je i Milena Dopitová. Jejím exponátem je basketbalový koš, jehož červená síť se směrem dolů zužuje, takže koš již nemůže plnit svou funkci. Dopitová to pojmenovala „Neexistoval už lepší špatný nápad?
„Tento objekt se vztahuje k místu a jeho historii, k lidem, kteří zde žili po generace. Narážím na každý obyčejný den a ukazuji kontrast mezi velkolepostí zde prezentovanou a všedním dnem. Lidé se setkávají, hrají spolu, soutěží ve sportu. Je to jakási pamětní deska pro všechny generace, které zde již prožily svůj život.“
O východní kultuře se v Německu moc neví
Zatímco umělkyně vysvětluje svou práci, začnou zvonit zvony drážďanského Frauenkirche. Kurátor festivalu Jiří Fajt by tuto symbolickou stavbu rád zařadil přímo do expozice „Přemístěno“. Jeho původní nápad byl nechat „miminka“ sochaře Davida Černého vylézt po kostelní kopuli - jako to dělají sochy v Praze na televizní věži na Žižkově. Jeho tým ho od tohoto odvážného nápadu odradil argumentem, že kostel je posvátný.
Poté, co se společenský život během koronaviru výrazně přesunul do online oblastí, organizátoři nyní kombinují tuto úroveň s návštěvou muzea. Z Drážďan nebo z jakéhokoli počítače se můžete na několika obrazovkách podívat například do Muzea Mystetskyi Arsenal v Kyjevě nebo se na podzim zúčastnit Divadelního festivalu německého jazyka v Praze.
Součástí Drážďanského městského festivalu, bude i relaxační zóna, která nabídne český program, dodal Tomáš Jelínek.
„Obzvláště se těším, až 21. srpna, v den výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, drážďanskému publiku představím kapelu Pražský výběr. Za tímto účelem nabízíme debatu a věřím, že i zprostředkování stavu mysli české společnosti ve vztahu k Ukrajině.“
Jak dodává Marion Ackermannová, válka na Ukrajině organizátorům znovu jasně ukázala, jak důležitá je kulturní výměna s východními sousedy.
„Jak ostudně málo víme o uměleckých tradicích sousedních zemí střední a východní Evropy bylo zvláště patrné na začátku války na Ukrajině. Například v Německu se o tamních muzeích a umělcích ví velmi málo. Ještě extrémnější je ve vztahu k Moldavsku, Gruzii, Bělorusku a dokonce i k pobaltským zemím. Kontakty sice máme, ale mezi obyvatelstvem nejsou hluboké znalosti. Proto je to nyní další impuls k tomu, abychom se věnovali ještě intenzivněji a abychom v příštích několika letech realizovali všechny tyto projekty.“
Kulturní festival se v příštích letech bude zabývat i dalšími zeměmi střední a východní Evropy. Po aktuální české sezóně, přijde na řadu polské umění.
