Z nápadu se stala tradice. V Argentině se konal festival české a slovenské kultury
Resistencia je hlavním městem argentinské provincie Chaco. Právě zde letos proběhl 11. ročník Festivalu české a slovenské kultury v Latinské Americe.
Jedním z organizátorů festivalu je učitel češtiny Petr Táborský, podle kterého se letos jednalo o nejnabitější ročník od začátku festivalu.
K nejdojemnějším okamžikům patřil podle Táborského pozdrav, který natočily učitelky češtiny Radka Poláčková, Jana Suchomelová a Šárka Vašičková. Do Paraguaye a Argentiny přijely, aby tady učily češtinu. Před více než deseti lety je napadlo, že by mohly uspořádat akci, díky které by se Češi a Slováci mohli setkávat a posilovat vazby. Jak říká Petr Táborský, který právě v provincii Chaco vyučuje, možná si tehdy ani nedokázaly představit, jaká tradice se z jejich nápadu nakonec zrodí.
„Měly velký úspěch a rozhodly se akci každý rok opakovat, čímž se z toho stal zvyk, tradice. Letos jsme pořádali již jedenáctý ročník a myslím, že byl tím největším. Cílem festivalu je propojit jednotlivé komunity, rozmístěné po celém kontinentu. Zúčastnili se ho již lidé z Brazílie, Paraguaye a samozřejmě i z Argentiny. Ti, kteří přijet nemohli, například z Chile, Bolívie, Peru nebo Uruguaye, poslali alespoň virtuální pozdrav."
Jednou ze zvláštností letošního ročníku bylo to, že stejně jako po vypuknutí pandemie byly součástí i akce, které probíhaly online, a bylo tak možné je sledovat odkudkoli.
Přijeli všichni čeští učitelé z Latinské Ameriky
Některé soubory nebo taneční skupiny nemohly z různých důvodů na festival dorazit, například folklórní soubor Kriváň z Berissa nebo soubor LIPA z města Oberá v provincii Misiones, avšak Sokol z Buenos Aires, Moravanka z města Presidencia Roque Sáenz Peña nebo místní skupina Kořene se ho zúčastnily.
Festival se konal na různých místech blízko historického centra města, takže návštěvníci nemuseli cestovat moc daleko. Zahájení proběhlo v symbolickém muzeu Museo del Hombre Chaqueño.
„Od předchozích akcí v Sáenz Peña nebo v Buenos Aires se letošní ročník lišil tím, že v Resistencii nebyla k dispozici žádná budova, přesto ale bylo vše velmi dobře zorganizované. Pořadatelům pomohly města i ambasády. Festivalu se samozřejmě zúčastnili také všichni učitelé, kteří v Latinské Americe žijí, konkrétně čtyři profesoři vyslaní českou vládou a navíc i Kristína Lukáčová, učitelka slovenštiny žijící v Buenos Aires. Bylo nás tak celkem pět učitelů a všichni, včetně mě, jsme festival pomáhali organizovat."
Táborák, workshop i představení dětí
Podle Petra Táborského si každý z návrhů, které nakonec utvořily kompletní program aktivit, prezentací, workshopů a seminářů festivalu, našel své publikum a odezvu. Vyzdvihl tři momenty, které podle něj patřily mezi ty nejvýznamnějším.
„Měli jsme táborák, díky kterému jsme se všichni cítili jako rodina. Poté jsme si v rámci workshopů a seminářů odpovídali na otázky, proč podobné aktivity děláme, proč se scházíme a udržujeme tradice, proč si stále připomínáme své kořeny atd. Byla to velmi zajímavá chvíle, přemýšleli o tom všichni, starší mladší generace. Konalo se i představení, ve kterém hrály čtyřleté až šestileté děti z města Sáenz Peña, což byl i pro velvyslance velmi emotivní zážitek."
Táborský zdůrazňuje, že v době, kdy se zdá, že vše směřuje ke změně nebo zapomnění, jsou oslava tradic a pocit sounáležitosti zásadní.
Již před svým působením jako učitel češtiny některé z argentinských provincií, například v Santa Fe nebo v Córdobě, oslovoval jednotlivé české komunity. Sever Argentiny a Paraguay, kde také vyučuje, však dobře neznal. Na otázku, co ho na místě, kde dnes žije, zaujalo nejvíce, odpovídá bez váhání.
„Přijel jsem v dubnu a venku už bylo asi třicet stupňů. Říkal jsem si, že je hrozné vedro, ale lidé na to opáčili, že je příjemně. Tenkrát jsem to nechápal, ale upřímně řečeno, teď už je mi jasné, že třicet stupňů je pořád v pohodě. Myslím, že nejvíc mě šokovalo klima jako takové, Sáenz Peña navíc není tak velké město jako Buenos Aires nebo Córdoba. Na druhou stranu je zde životní styl takový klidnější, člověk se učí rozvíjet trpělivost, a zároveň se nestresovat tolik jako Češi, kteří jsou podle mě národem stresujícím se prací a vším možným. V Buenos Aires je to podobné, tamní životní tempo je mnohem rychlejší. Tady ne, musíte to tu brát s nadhledem."
Raději neskloňovat vůbec než špatně
Učitel českého jazyka také upozorňuje, že na rozdíl od jiných intenzivních kurzů češtiny, jako jsou letní školy nebo stipendia na studium v Poděbradech, nabízí program, v jehož rámci působí, dvě hodiny výuky týdně a zabývá se nejen jazykem, ale i kulturou. Také se snaží studenty přimět k vzájemné komunikaci a účasti na aktivitách pořádaných českou komunitou.
Dobrou zprávou je, že počet zájemců o studium češtiny každoročně roste, zejména ve věkové skupině 15 až 30 let, přestože čeština má pověst obtížného jazyka. Táborský tak raději upřednostňuje témata, která se španělsky mluvící studenti snadno naučí.
„Jde o několik věcí. Čeština je ve srovnání s angličtinou velmi flexibilní jazyk, takže obecně platí, že to, co si myslíte, můžete přeložit přímo do češtiny. Co se týče gramatiky, studenti se docela rychle učí slovesa, protože ta se ve španělštině rovněž časují. Navíc nemáme šestnáct časů jako angličtina, ale jen tři, a to samé platí pro předložky. Pokud je nepopletou skloňováním, což podle mě není nutné, protože když řeknou slovo v základním tvaru a přidají předložku, budu jim rozumět a kolikrát je to lepší, protože se po naučení dvou nebo tří typů skloňování zaseknou, nebo hůř, míchají koncovky a já pak přemýšlím... co chtěli říct. V takovém případě je lepší neskloňovat a použít správnou předložku."
Petr Táborský řekl, že od té doby, co žije v Argentině, se snaží naučit více odpočívat. Přílišná koncentrace na určitý problém totiž podle něj někdy paradoxně brání jeho řešení.
