Výbuch na Staroměstském náměstí v roce 1962 se vyšetřit nikdy nepodařilo
O akci StB s názvem Míla, slyšel asi málokdo. Navíc se nikdy nepodařilo vyřešit, kdo za výbuchem na Staroměstském náměstí v roce 1962 stál. Údajný pachatel se přišel přiznat až v polovině 70. let. StB vytvořila protistátní skupinu. Soud vydal na tu dobu překvapivé rozhodnutí. Všechny osvobodil.
Bylo 7. listopadu, oslavy Velké říjnové socialistické revoluce a Staroměstské náměstí bylo plné lidí. Najednou se ozval výbuch. I když zranil 29 lidí, byl dokonale ututlán. Říkalo se, že šlo o výbuch automobilové baterie nebo baterie od kamery. V tisku nevyšla ani zmínka.
O tom, že šlo o výbuch nálože v batohu, se mlčelo, připomněl historik Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů.
"V médiích se o tom neobjevila ani nejmenší zpráva. Na druhou stranu ten výbuch vyděsil vedení komunistické strany, které okamžitě dalo pokyn policii. V prvních chvílích se vyšetřující spis nazýval Výbuch. A začalo hledání pachatele. To ovšem nevedlo k úspěchu a případ byl po několika letech odložen. V polovině 70. letech se policie k útoku vrátila, protože jeden z pachatelů se údajně rozhodl učinit doznání a k činu se přiznal."
Okruh podezřelých a vyšetřovaných byl obrovský. Mimo jiné i celé trampské osady. StB se pokusila vytvořit protistátní skupinu a případ uzavřít. Dokonce i tehdejší soudy uznaly, že na základě tak chatrných důkazů nelze tu skupinu odsoudit, což bylo v té době raritní, a údajní pachatelé byli osvobozeni. Dnes je víceméně jisté, že ani jeden z těch obviněných se na tom výbuchu nepodílel.
V batohu byla železná trubka se střelným prachem
Komunistické vedení bylo v té době podle historika Bárty ukolébané a v roce 1962 nikdo nečekal, že by mohlo k nějakému výbuchu dojít. Přesto došlo a podomácku vyrobená výbušnina se ukrývala v batohu.
"Jednalo se o dva batohy, v obou byly umístěny trhaviny. Každý obsahoval zhruba čtvrt kilogramu střelného prachu. Obsah jednoho batohu vybuchl. Druhý batoh se podařilo zneškodnit, ponořit okamžitě do vody, a to nástražné zařízení nevybuchlo. Proto pyrotechnici měli možnost vše prozkoumat, a zjistit, jak ty nálože byly vyrobené. Jednalo se o železnou trubku, do které byl umístěn střelný prach. Bylo jasné, že nejde o nějakou teroristickou skupinu, která by měla přístup ke kvalitním trhavinám."
Jako časové spínače sloužily obyčejné bakelitové budíky, které byly běžně ke koupi.
V polovině 70. let se přiznal jistý Petr Popelka
Zajímavé bylo, že výbuch řešily jak StB, tak kriminální policie. Probíhala tak dvě paralelní vyšetřování. StB se zaměřovala na protistátní spiknutí, zapojení Západu, kriminálka spíše na delikty a psychicky postižené pachatele. Žádná ze stop však nevedla k úspěch. Uplynulo víc než deset let, kdy v polovině 70. let přišel na služebnu StB jistý Petr Popelka.
"A oznámil, že zná pachatele atentátu z roku 1962. U těch výslechů se ho ptali, proč se rozhodl přijít teď. Celý ten případ je poměrně zmatený. My jsme odkázaní jen na záznamy těch vyšetřovatelů. Pro nás je ta jeho původní motivace víceméně záhadou. Na druhou stranu se o něm ví, že zřejmě měl k policii určité vztahy. Působil jako agent kriminální služby, spolupracovník, který byl v podsvětí, ani jeho rejstřík nebyl úplně čistý. Lze předpokládat, že byl i policií "namotivován", aby se dostavil a k činu se přiznal. Postupně začal i vyjmenovávat své spolupachatele."
Popelka výpověď několikrát měnil. Své společníky jmenoval až po dvou měsících. A mezi nimi Miloslava Blechu. Ten byl označen za hlavního pachatele a spis Výbuch se změnil na Akci Míla.
StB začala vytvářet pětičlennou skupinu. Po roce případ zamířil k soudu. Miloslav Blecha byl však v té době v Kanadě, kam emigroval po roce 1968. Jelikož měl už před tím problémy se Státní bezpečností, tak se jako hlava spiknutí hodil, připomíná historik Milan Bárta.
"Ti viníci měli být všichni velice mladí. V roce 1962 bylo Petru Popelkovi, tomu, který se přišel přiznat, pouhých 16 let. A proto byl nakonec "vybrán" jako hlava toho spiknutí Blecha, který byl starší, byl už nějakým způsobem pronásledován, a měl za sebou nějakou trestní minulost."
Soudce na tehdejší dobu překvapivě věchny osvobodil
Bezpečnost o něm věděla, protože udržoval korespondenci se svou sestrou. Dokonce mu obstavila poštu. Očekávalo se, že kdyby byly dobré důkazy, tak by ho Kanada vydala zpět do Československa. Ministerstvo vnitra dokonce navrhlo jeho výměnu za zadrženého kanadského občana u nás. Nakonec byl obžalován v nepřítomnosti.
"Obviněných bylo pět, jeden v nepřítomnosti. Ostatní byli zatčeni a vyslýcháni. Ovšem soudce na základě předložených důkazů státním prokurátorem, prohlásil, že jsou důkazy nepřímé, navíc nevytvářejí nějakou ucelenou řadu, a že na jejich základě není možné ty obžalované odsoudit a zprostil je obvinění. S tím se státní bezpečnost nemínila smířit. Prokurátor se odvolal. Případ zamířil k soudu znovu, ale výsledek zněl úplně stejně. Nakonec nebyl odsouzený vůbec nikdo. Na druhou stranu někteří badatelé předpokládají, že za tím osvobozujícím rozsudkem mohly být spory uvnitř státní bezpečnosti a kriminální policie, nebo spory mezi jednotlivými frakcemi komunistické strany, nebo mezi komunistickou prokuraturou a soudy. To jsou ovšem zákulisní záležitosti, které nemůžeme podložit nějakými věcnými důkazy."
Jak dodal historik Milan Bárta, po revoluci byl případ znovu otevřen. Nehledal se pachatel, ale spíše se řešilo to nepravdivé obvinění a postupy StB. Ale ani to nevedlo k žádným výsledkům.
Na Staroměstském náměstí potom došlo ještě k výbuchu v roce 1990, krátce před prvními demokratickými volbami. S největší pravděpodobností byl způsoben někým, kdo chtěl dát najevo, že nesouhlasí s politickými změnami. Ani tady nikoho nenašli, přestože se police případem intenzivně zabývala. Výbuchů v republice bylo v té době víc. Nakonec byl obviněn jistý důchodce, ale při zadržování spáchal sebevraždu. Neví se tak, jestli se skutečně jednalo o pachatele.
