Česká umělkyně a architektka v Burkině Faso
Michaela Solnická působí už třináct let v Africe, kde spoluiniciovala vytvoření pobočky progresivního studia Jakuba Ciglera a stála u počátku kreativní skupiny Ciel K.
Příběh Michaely spojený s Afrikou začal, když jako studentka architektury pracovala na stavbě jednoho pražského pětihvězdičkového hotelu: „Náš tým na stavbě byl mezinárodní, byli tam inženýři z Rakouska, Mauriciu nebo Ghany. Dobře jsme si rozuměli a ghanský kolega přišel s myšlenkou, zda bych nechtěla jet na prázdniny do Ghany, protože jeho strýc je také architekt. Afrika mě nikdy nijak zvlášť nelákala, ale řekla jsem si „proč ne?“.“
Ghana byla skvělá, Burkina ještě lepší
„V Ghaně to bylo skvělé. Byla jsem mladá a drobná, takže se o mě celá ghanská rodina strýce mého známého ze stavby pečlivě starala, aby se mi náhodou něco nestalo. Po této zkušenosti jsem se do Ghany chtěla vrátit, ale spíše na vlastní pěst, chtěla jsem ji totiž prozkoumat s větší nezávislostí, protože moje ghanská rodina se o mě starala jako o princeznu.“
Míša tak začala hledat stáže, a nakonec se jí podařilo získat místo na umělecko-řemeslné pozici v Burkině Faso: „V Burkině to bylo ještě lepší než v Ghaně. Líbilo se mi, že si při řemesle člověk může stále na věci sáhnout, v období, kdy se architektura a design digitalizuje to byla cesta zpět k přímému kontaktu s materiálem. Bylo to motivující, inspirující a já místo původně plánovaného čtvrt roku zůstala šest měsíců.“
Zrození experimentálního architektonického studia
Návrat do Prahy byl začátkem pokračování Míšiny cesty po Africe: „Po skončení stáže v Burkině jsem se vrátila do architektonického studia Jakub Cigler Architekti (JCA), kde jsem zrovna byla na stáži v Česku. Architekt Jakub Cigler má neuvěřitelnou kapacitu vycítit potenciál svých zaměstnanců, a tak mě oslovil a společně s Člověkem v tísni jsme rozvinuli první projekt v Etiopii, kde jsme pracovali s místními studenty architektury na tom, jak vytvořit prostředí ve školách, které nejen že naplňuje státní standardy, ale navíc stimuluje koncentraci studentů.“ Michaela do Etiopie z Burkiny pravidelně jezdila až do okamžiku, než propukla válka v regionu Tigraj.
V roce 2012 se s Jakubem povzbuzeni smyslem celé iniciativy rozhodli dát svému počínání rámec a vznikla burkinská pro-bono odnož pražského studia Jakub Cigler Architekti s názvem unlimitedJCA mínící, že umění, architektura a design podporují rozvoj, regeneraci a rovnováhu: „Našimi partnery jsou místní socio-kulturní vizionáři, umělci, kteří chtějí realizovat svoji vizi – ať už je to divadlo, klinika nebo komunitní centrum. Aby mohli získat financování, tak obvykle potřebují vizualizace architektonických projektů. A právě s tím pomáháme my v rámci studia unlimitedJCA, stejně jako s realizací stavby projektu, pokud si naši partneři zajistí financování“, vysvětluje Michaela.
Impact hub pro umělce a vizionáře
Michaela vždy tíhla k živému umění. "Byla jsem často v kontaktu s umělci a v Burkině jsem dokonce začala studovat konzervatoř. Díky tomu jsme s Ladjim Kone založili skupinu Ciel K (Nebe K), která je součástí impact hubu Jump Hub, který založil právě Ladji Kone s několika přáteli. Obě tyto iniciativy podporují vizuální umění, kreativitu, tvořivost a solidaritu.“
„Jump Hub byl jedním z partnerů, pro nějž jsme vytvářeli v rámci unlimitedJCA vizualizaci prostoru, kde by umělci v Ouagadougou mohli zakořenit. Asociaci se podařilo získat fondy a architektonický návrh prostoru Jump Hubu se tak opravdu realizoval, a dokonce získal nominaci na stavbu roku uznávaného mezinárodního časopisu o architektuře ArchDaily v kategorii veřejné stavby.“
Jump Hub je prostor pro umělce a ostatní místní vizionáře, kde mohou pracovat, vypůjčit si knihy o umění, učit se o vizuálním umění, divadle či tanci. Mají tam přístup k internetu nebo si tam mohou zařídit i fiskální rezidenci. „V rámci Jump Hubu pořádáme různé workshopy, diskuze, setkání. Já sama jsem v Jump Hubu umělecký rezident, vedu výtvarné projekty a spolu s Ladjim Kone skupinu Ciel K. Hub poskytuje možnost umělecké rezidence, většinou máme rezidenty z Ouagadougou, ale jezdí sem umělci i z Evropy a čekáme i známé české umělce, “ vysvětluje Míša.
Místo skládky zahrada
Důležitým aspektem obou Míšiných iniciativ je i solidarita a udržitelnost: „Ouagadougou se rozpíná, lidé musejí v rámci města daleko dojíždět, v okrajových částech nebývá voda nebo elektřina, protože město roste rychleji než městská infrastruktura. I proto bylo zajímavé, že Jump Hub je patrová budova. Design měl za cíl dodat lidem kuráž stavět do výšky a okupovat dostupný povrch. Slovo „jump“ (skákat) v názvu evokuje také trampolínu, aby mladí lidé mohli snít o tom, že mohou dělat velké věci a mít pocit, že všechno je možné.“
„Jump Hub tak seskupil a poskytl stabilitu již existujícím umělcům a aktivistům, zakořenil je více v místě a přispěl k tomu, že se více všichni zajímají o okolní prostředí a přemýšlí nad tím, čím mohou svému sousedství prospět.“
Míša popisuje, jak se místní tanečníci, dramaturgové či malíři začali podílet na kultivaci veřejného prostoru: „Při stavbě Jump Hubu jsme měli tolik dobrovolníků, že jsme neměli dost úkolů, se kterými by mohli pomoci. Začala se tak čistit nedaleká nelegální skládka, ze které se postupně stala zahrada. Z pustého, suchého a kontaminovaného místa se během pěti let stala zelená zahrada, kde malé mangovníky už mají čtyři metry a rodí ovoce, kde roste salát, špenát, cukety a dámy v okolí sem chodí na zeleninu. V retenčním bazénku se koupou děti, které dodržují pravidlo: „napřed zalít, pak plavat“. Lidé tak společně vytvořili něco smysluplného a hmatatelného v místě, které bylo jen přítěží komunity.“
Michaela se v Burkině vidí i nadále: „Být v přímém profesním kontaktu s českými architekty a působit v Burkině je pro mě luxusem i privilegiem. Plachý burkinský temperament je blízký tomu českému, navíc je burkinská společnost protkána silnými lidským vztahy a smyslem pro přírodu. Proto se cítím pohodlně a v době, kdy západ, který udává směr světu, buduje na rychlost a kvantitu, se tak mohu při tvorbě věnovat udržitelným a regenerativním přístupům, materiálům, u nichž záleží na původu a kvalitě a také etice, lidskosti a trpělivosti při výrobě.“ Michaela si tak osobně přeje, aby se v architektuře začaly více brát v potaz postupy předešlých generací nebo jiných společností než těch západních.
Související
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
-
Češky v Asii
V sérii rozhovorů se dozvíte, jak se žije ženám s českými kořeny v Asii, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou.
