Sexuologové na straně gayů
Československo dekriminalizovalo homosexualitu v roce 1961, tedy dříve než řada západoevropských zemí. Čím to bylo, že celkově represivní komunistický režim projevil takou blahosklonnost? Jak se vůbec gayům za komunismu žilo?
Pražská vláda nebyla evropským premiantem v legalizaci homosexuálních kontaktů, země jako Francie nebo Belgie předběhly Československo o století. Nicméně i tak je dekriminalizace v roce 1961 (v platnost vstoupila od 1.1.1962) slušný výkon. V Anglii posílali gaye do vězení do roku 1967, v Západním Německu do r. 1968, v Norsku do r.1972, ve Skotsku do r. 1981, v Irsku a v Rusku do roku 1993.
Španělsko je dnes považováno za lgbt ráj, ale frankistické Španělsko gaye tvrdě pronásledovalo. Jak se stalo, že zrovna komunistické Československo v této otázce zaujalo liberální postoj? Otázka pro socioložku Kateřinu Liškovou, autorku knihy Politika touhy. Sex a věda v komunistickém Československu.
„Díky sexuologům. Sexuologický výzkum homosexuality tady probíhal po většinu 50. let mezi rokem 1950 a1958. Nevědělo se, jestli je homosexualita léčitelná nebo ne. Mluvím o mužské homosexualitě, to proto, že právě ona byla trestná. Ženská homosexualita nebyla nijak zákoníky upravena. Sexuologové se tedy zaměřovali na muže. Po těch dlouhých osmi letech výzkumu došli k závěru, že ani jednoho pacienta se jim nepodařilo vyléčit. A to včetně těch mužů, kteří se třeba oženili, jenže rozhodně nedošlo k tomu, že by začali preferovat ženy jako sexuální objekt. Čili v roce 1958 českoslovenští sexuologové výzkum uzavřeli s tím, že mužskou homosexualitu léčit nelze. A pokud něco nelze léčit, tedy nic nemůže dělat ani ten člověk, ani věda, tak to nemůže být trestné. A proto lobbovali u státu za to, aby homosexualita vypadla z chystané novely trestního zákoníku“.
Klíčem k úspěchu liberálního přístupu byl fakt, že komunistické vedení bralo otázku homosexuality ne jako politickou, ale jako odbornou. Když experti došli k závěru, že homosexualita není deviace, ale variace lidské sexuality a doporučili vyškrtnout homosexualitu z trestního zákoníku, stalo se.
Mimochodem i předchozí zákon z roku 1950 vymezil jako maximální trestní sazbu za sex mezi dvěma muži jeden rok vězení, což byl v mezinárodním kontextu pořád mírný trest.
Sexuologové pomáhají
I po roce 1961 zůstal trestným sexuální styk dospělého muže s mužem mladším 18 let. Pro heterosexuální kontakt přitom byla hranice trestnosti 15 let. Sexuolog Jaroslav Zvěřina vzpomíná, že flirt s mladíky často končil pro dospělé gaye trestem ve formě ochranné léčby.
„Jako mladý psychiatr jsem se ochrannou léčbou homosexuálů často zabýval. Oni měli totiž tu smůlu, že když šel dospělý gay (tehdy se říkalo homosexuál) na pivo s mladým mužem na pivo a pak měli sex, tak to bylo trestné. Oni je totiž ti hoši často chodili udávat nebo je vydírali. Jako sexuologové jsme nikdy nechtěli, aby homosexuálové byli trestáni za to, že jsou homosexuálové.“
Jako vypadala taková ochranná léčba?
J.Zvěřina: „V ambulanci jsme si popovídali a zase jsme šli.“
Jedinou terapií, kterou českoslovenští specialisté svým homosexuálním pacientům poskytovali, bylo přijetí své orientace. Konverzní terapie byla v 70. a 80. letech vyloučena. Ve vzpomínkách českých gayů na 80.léta se dočteme, že skupinové terapie u psychologů byly ideálním místem pro seznámení, protože noviny seznamovací inzeráty gayům neotiskovaly a že neexistovaly aplikace typu Grindr, snad není třeba vysvětlovat…
Paragraf zmizel, předsudky zůstaly
Dekriminalizace byl nepochybně zásadní krok pro zlepšení života gayů. Nicméně pořád se jednalo o striktně heteronormativní společnost. Zkrátka kdo byl „homo“, nebyl normální. Předsudky vůči gayům ve společnosti byly, souhlasí socioložka Kateřina Lišková:
„Ano, byly, ale zároveň se o homosexualitě veřejně nemluvilo. Až do druhé poloviny, a spíš do konce 80. let, kdy se o homosexualitě začalo mluvit v souvislosti s HIV/AIDS. A když se o něčem, jako je sexuální orientace, veřejně mlčí, tak to má dva možné dopady. Jeden je samozřejmě ten, že se nemůžu vyjádřit, nemůžu nahlas přiznat, kdo jsem. Ale na druhé straně zase nejsem tolik stigmatizován.“
Mlčení totiž není útok…
K.Lišková: „Přitom existují výzkumy, které ukazují, že těm mužům se v té době vlastně žilo docela dobře. Určitě v Praze, kde byla velká míra anonymity, která pro je pro spoustu gay mužů fajn, pro jejich sexuální život. Vzpomínali, že když se stavělo metro, tak tam začaly vznikat veřejné záchodky, které byly bezvadným místem pro sex. Existovaly kavárny a kluby, o kterých se vědělo, že jsou gay friendly. Výzkumy ukazovali, že pokud ve společnosti nemůžete nahlas říct, kdo jste, tak automaticky nebudete mít špatný život. Ty výzkumy všech mých kolegů a kolegyň tedy v Česku to potvrzují, že gayové a lesby, zvlášť tom pozdním socialismu, si na svůj život moc nestěžovali.“
Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jestli seznamování na veřejných záchodcích patří k důstojnému životu, ale je faktem, že úplně stejně tehdy gayové žili ve všech západních metropolích.
V Československu nicméně existoval značný společenský tlak na vstup do manželství. Bylo takřka vyloučeno, aby svobodnému muži byl přidělen státní byt. Sexuální orientace občanů zajímala i Státní bezpečnost, které vedla tzv. „růžové seznamy“, které používala k vydírání.
Další krok v zrovnoprávnění gayů Česká republika udělala v roce 2006 povolením registrovaného partnerství stejnopohlavních párů. Zákon o manželství pro všechny je v současné době na programu jednání českého parlamentu. Aktuálně tedy Česko v této otázce neřadíme ani k progresivním, ani k vysloveně konzervativním zemím.
Související
-
Sex za komunismu
Češi prožili 41 let pod vládou komunistické strany. Jaký vliv měl totalitní režim na sexuální život? Co se v tehdejším Československu mohlo a co bylo naopak zakázáno?
