Vzdělání pro více než 6000 keňských dětí zažehla česká jiskra
Dana Feminová odjela do Afriky šířit humanistické myšlenky. Dnes vede Ostrov Naděje na odlehlém ostrově Rusinga v Keni, kde se děti učí důstojně a bez násilí.
Dana Feminová, zakladatelka a výkonná ředitelka Centra Narovinu, se poprvé do Afriky dostala před třiadvaceti lety, aby šířila myšlenky humanistického hnutí: „Do Afriky jsem se dostala úplně náhodou, nebyl to můj životní plán. Profesně jsem učitelka mateřské školky, ale po narození mého syna jsem krátce po revoluci spolu s manželem začala podnikat. Díky svému muži jsem se seznámila s humanistickým hnutím a začala se účastnit setkání lidí, kteří věřili v hodnotu každého lidského života a důstojného žití.“
„Španělští kolegové z humanistického hnutí s námi na mezinárodních setkáních sdíleli zkušenosti afrických imigrantů ve Španělsku. Mluvili o tom, jak by raději tito lidé žili doma, kdyby se nemuseli bát o životy svých dětí, mohli mít přístup k dobrému školství či zdravotnictví, zkrátka mít možnost naplnit svůj lidský potenciál. Myšlenka vzájemné podpory lidí z bohatších a chudších zemí mě chytla, a zároveň jsem zrovna prožívala náročné období, kdy mi táta zemřel při autohavárii a já půl roku strávila po nemocnicích, protože máma byla těžce zraněná. Potřebovala jsem změnu, a proto jsem se přihlásila, že do Afriky pojedu,“ vypráví Dana o začátku své cesty do Afriky.
S letáčky uprostřed Nairobi
Dana měla zhruba půl roku na veškerou přípravu, včetně výběru země: „Když jsem se tedy přihlásila, že pojedu do Afriky rozjíždět Kampaň lidské podpory, tak jsem se začala seznamovat s africkými studenty v Praze. Nakonec jsem si výborně sedla se dvěma studentkami z Keni, kterým se sice můj nápad zdál fajn, ale celkově moje ideály považovaly za naivní. Kamarádky mi začaly pomáhat s „keňskou“ angličtinou, a když mi jedna z nich domluvila ubytování u své rodiny, tak bylo rozhodnuto." V květnu roku 2000 tak přistála na letišti v Nairobi.
„Můj první pobyt byl náročný, protože jsem vůbec nevěděla, co čekat. Ocitla jsme se v domě zámožné rodiny, ale naším plánem bylo mluvit zejména s lidmi, kteří pochází z chudých poměrů. Za relativně krátkou dobu mně i kolegovi došlo, že rozdávání letáčků s pozvánkou na informační schůzku o humanistických ideálech před univerzitou nebude nejlepší strategií, jak se dostat k obyčejným lidem.“
Prvním pobytem tak pro Danu začala několikaletá éra, kdy na ulicích Nairobi rozdávala letáčky a pořádala informační schůzky šířící myšlenky humanistického hnutí: „Cílem byl nenásilný svět, kde má každý možnost a svobodu realizovat svůj potenciál a kreativitu. Když jsme místo univerzity začali postávat před učilištěm, tak jsme konečně začali potkávat lidi z vesnic či chudých městských čtvrtí.“
Šlo nám o podporu lidí, kteří chtějí aktivně něco měnit, o výměnu know-how, ne pouze o materiální podporu, kterou již lidé znali od neziskových a humanitárních organizací.
Postupně vznikla skupina lidí, se kterými začala Dana s kolegy pracovat. Pořádali semináře o nenásilí, nezbytné osobní a společenské změně, spravedlivé společnosti bez diskriminací, o potřebě usmíření a nahrazení soupeření spoluprací. Lidé z první skupiny začali být aktivní, a sami začali organizovat stejné schůzky.
Během několika let se v Keni vytvořila síť zhruba deseti tisíc aktivních lidí, kteří chtěli ve svých komunitách něco aktivně měnit. „Neměli jsme představu co podporovat, vše bylo o řešení problémů, kterým čelili daní lidé v daných komunitách. Začaly vznikat různé projekty, většinou na alfabetizaci. Z Česka jsme jim začali vozit pomůcky, ale ve spoustě míst se pozornost začala přesouvat k těmto věcem a projekty začaly nabírat směr, kterým jsme původně nechtěli jít. V některých místech jsme tak projekty ukončili, jinde projekty ale pokračovaly,“ vysvětluje Dana.
Škola v autobuse uprostřed nairobského slumu
Zlomem působení Dany v Keni byla skupinka, která si sama sehnala starý rozbitý autobus: „Členové našeho hnutí ten autobus vzali a nainstalovali na vhodné místo ve své komunitě. Autobus upravili na své vlastní náklady, a proměnili v první „humanistickou akademii“. Autobus se stal školou pro 40 prťavých dětí, které si nemohly dovolit chodit do školy. V autobuse se učily celý rok.
„Po školním roce v autobuse tak byly všechny děti připravené jít do školy, a nám přišlo líto jim to neumožnit. Rozhodli jsme se tak, že se pro ně pokusíme sehnat podporu prostřednictvím adopce na dálku. V duchu jsme s kolegyní Simonou Heřtusovou čekaly, že budeme přemlouvat známé, ať přispějí. Nicméně plán byl odstartovat kampaň podpory těchto dětí v rámci plážového plesu Afrika v Lucerně. Nečekaly jsme ovšem to, že reportáž jednoho z pozvaných novinářů skončí v hlavním zpravodajství České televize. Děti byly adoptované během několika dní.“
Nyní po dvaceti letech jsou vidět výsledky. „Máme děti, které jsme podpořili od základních škol až po univerzity. Nyní jsou už dospělí a sami přispívají pro zlepšení svých komunit. Během dvaceti let jsme podpořili přes 6000 dětí, během nejaktivnějších obdobích jsme jich měli adoptováno kolem čtyř tisíc, nyní je to kolem tisícovky. Děti na adopci pocházely právě ze zhruba dvaceti míst po celé Keni, kde jsme měli akční skupinky,“ líčí Dana vývoj programu adopce.
Ostrovní oáza nenásilného a důstojného vzdělávání
V současné době nejvíce pozornosti Dana a tým Centra Narovinu věnuje projektu Ostrov Naděje na ostrově Rusinga ve Viktoriině jezeře v západní části Keni, který se zrodil zhruba ve stejné době jako adopce afrických dětí: „Když jeden z dobrovolníků zorganizoval informační schůzku na ostrově Rusinga, tak jsem samozřejmě potvrdila účast, aniž věděla, co to znamená. Cesta z Nairobi mi trvala dva dny, cesta do Mbity, posledního města na pevnině, byla hliněná, autobus vyjížděl až v okamžiku, kdy se zaplnil, na klíně jsem měla košík ryb a nemocné dítě. Když jsem dorazila, byla jsem vyčerpaná a překvapená, že mě náš dobrovolník Ken čeká i přesto, že jsem měla den zpoždění. Ale netušila jsem, že nás po krátké přestávce na pití a jídlo ještě čeká několikahodinová cesta pěšky přes původní hliněnou hráz, která spojovala ostrov s pevninou a po prašných pěšinách ostrova,“ popisuje tuto dobrodružnou výpravu Dana.
„I přesto, že jsem se na ostrov před dvaceti lety dostala jen na otočku na jednu informační schůzku, tak s většinou těch lidí dodnes spolupracujeme. Tehdy na ostrově žilo zhruba dvacet pět tisíc lidí, bylo to původní místo kmene Luo. Spolupráce začala fungovat úžasným způsobem, původní skupina se rozšiřovala. Vznikla spousta aktivních ženských skupin, pravděpodobně i proto, že ženy hodně cítily problém sirotků, jejichž rodiče zemřeli na AIDS, kterým nebyly schopné zajistit základní potřeby, natož pak vzdělání. Kmen Luo je polygamní, na ostrově je tak velké množství dětí a ženy jsou zvyklé spolupracovat.“
Dana ve vyprávění pokračuje: „Na ostrově byla spousta nevyužívaných pozemků, a tak komunita s posvěcením starších rozhodla, že věnuje pozemek na projekt skupiny. Tehdy jsme už měli školku, a dalším snem v pořadí byl sirotčinec právě pro ty děti, o které se neměl kdo pořádně postarat.“
Studenti v jiných školách se nechtějí nechat bít, protože od svých vrstevníků slyší, že to může fungovat i jinak.
V roce 2005 se tak rozjela stavba sirotčince: „Šlo to pomalu, neměli jsme peníze, ale skvělé na tom bylo to, že i díky nedostatku financí to stálo hodně na dobrovolnické práci a iniciativě lidí z místní komunity.“ Vznikl tak projekt, který vlastnila komunita. Nyní se každý den na Ostrově Naděje starájí o 550 dětí. Kromě sirotčince tam funguje Montessori mateřská školka, základka, střední škola s internátem a klinika s nemocničními lůžky. Rusinga se stal vzorovým projektem. „Nenásilný respektující přístup ve školách je hodně velká výzva a rarita v kontextu keňského školství, kde je stále běžná rákoska a autoritativní postoj učitele.“
„Je krásné vidět, že naše děti, které prošly školním systémem na Ostrovu naděje, vyrostly úplně jinak než děti, které byly ve školách mlácené. Náš nenásilný přístup rozrušuje celý ostrov, protože ostatní školy na to musí reagovat. Koncepty nenásilí se šíří i mimo školy, máme první ženu, která odešla od svého násilného manžela a rozhodla se být samoživitelkou, koupila si pozemek a postavila vlastní dům, což bylo pro ženu z místní komunity nemyslitelné. Postupně se mění standardy a nastavení hodnot komunit, studentů i učitelů,“ vypráví s úsměvem Dana.
Další krok do budoucna vidí Dana v dalším šíření humanistických hodnot: „I po 23 letech mám pocit, že jsme stále úplně na začátku. Nyní se hodně věnujeme seminářům pro učitele, ze srandy říkáme, že nám na Ostrově Naděje chybí ještě univerzita. Je opravdu skvělé vidět, jak děti krásně přejímají nenásilí a humanistické hodnoty. Bohužel u dospělých je to o poznání těžší. Nicméně musíme vydržet a pokračovat.“
Související
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
-
-
Češky v Asii
V sérii rozhovorů se dozvíte, jak se žije ženám s českými kořeny v Asii, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou.
