Praha mi chyběla celých deset let, říká Věra Jourová, která po deseti letech opouští Brusel

V Bruselu jsem bydlela v paneláku, což nebylo vůbec zvykem, říká Věra Jourová, která po deseti letech opouští Brusel a místo eurokomisařky. Za svou činnost obdržela z rukou ministra zahraničí Jana Lipavského medaili Za zásluhy o diplomacii.

V roce 2014 se stala ministryní pro místní rozvoj, pak byla dvě volební období eurokomisařkou. V roce 2019 ji časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa díky jejímu podílu na vzniku zákonů týkajících se ochrany osobních dat lidí na internetu. Loni byla podle české verze časopisu Forbes druhou nejvlivnější ženou Česka. Jaký byl život v Bruselu? Kde si tam našla bydlení? Prožívala obavy? Jaké byly první dojmy, když přijela do Bruselu?

"To bylo v době, kdy jsem se chystala na slyšení v parlamentu, to byla tříhodinová záležitost, ostré otázky a někdy i tápání po odpovědích. Takže já jsem se jenom učila, a jenom běhala. To bylo ještě před nástupem.

Foto: Michal Krumphanzl, ČTK

Když jsem pak nastoupila, tak jsem si byla jistá, že nezvládnu tu adaptaci, nejenom na tu práci, která byla extrémně náročná od samého počátku. Žádných 100 dnů hájení. Přemýšlela jsem, jestli tam vůbec můžu takto být sama, bez rodiny. A vidíte, 10 let uplynulo, zvykla jsem si. Brusel má něco do sebe. Nesmíte zůstávat jenom v té administrativní čtvrti, ale jít někam mezi lidi a poznávat ta hezká zákoutí toho města."

Jak často jste rodinu viděla?

"Když to šlo, tak jsem se dostávala domů tak jednou za měsíc, a to byly vždycky takové ukradené víkendy. Musím říct, že se mi čím dál hůř odjíždělo, protože v prvním mandátu jsem měla jednoho vnoučka, a ve druhém mandátu se mi narodily čtyři další vnučky."

Jak vypadá bydlení eurokomisařů v Bruselu?

"Někteří komisaři mají pronajaté domy jako rezidence, kde pořádají i různé akce. Já jsem zvolila spíš variantu byt v paneláku, což vůbec nebylo zvykem, takže se mnozí divili, kde bydlím. Pro mě bylo důležité, že tam bylo bezpečno. Byt ve čtvrtém patře, těžko dosažitelný zvenčí, protože já jsem se dost bála. Dělala jsem i riskantní agendy, vyjadřovala jsem se k hodně ostrým věcem i třeba ve vztahu k terorismu. Takže já jsem prostě chtěla mít bezpečné místo k životu."

Musela jste někdy řešit nějakou nebezpečnou situaci, nějaké vyhrožování a podobně?

"Tam ne, v Čechách jich byla řada. Ale zároveň jsou to Češi, kteří mě zastavují na ulici, a děkují mi za to, co dělám. To je prostě dneska úděl politika."

Jaké to je, když člověk čte o sobě nějaké negativní diskuse?

"Já to vůbec nečtu. Jednak jsem zrušila facebookový účet, mám Twitter nebo X, který mi obhospodařují kolegové. Já to nečtu, vůbec na to nechodím, vůbec to k sobě nenechám dotéct."

Foto: MZV ČR

Když si za vzpomínáte na těch uplynulých 10 let, je nějaká situace, která vám utkvěla v hlavě?

"Takových situací byla strašná spousta. Jednak jsem se potkala s úžasnými lidmi, s králi a s královnami. A pak jsem se potkala s lidmi, kteří byli v totální životní mizérii v uprchlických centrech nebo v domovech pro ženy, které mlátil manžel. Takže mi utkvěl ten kontrast, řekla bych, možnost nahlédnout do různých situací a k různým osudům lidí."

Jaké máte další plány?

"Vracím se domů, chci se víc vidět se svými lidmi. Praha mi hrozně chyběla celých těch 10 let. Domlouvám se s Karlovou univerzitou na nějakém angažmá. Něco bych si zde měla odučit. Jsem právnička, teď s evropskou zkušeností. Naslibovala jsem spoustu dalších věcí. Teď mě to trošku straší v hlavě, že budu muset asi něco odříct."