Poslední průvodce Prahou: Intimní pohled psaný v exilu. Vydání se dočkal po půl století
Půl století od napsání vyšla nedávno kniha Poslední průvodce Prahou. Jejími autory jsou Ivan Diviš a Josef Jedlička, kteří se v roce 1969 ocitli v exilu v Mnichově. Byli přesvědčení, že svou vlast už nikdy nespatří, a rozhodli se pro tvorbu společné knihy.
Psali ji pro nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v kanadském Torontu. Pokusili se zachytit všechno, co si zapamatovali ze života v Praze v době svého dětství a mládí. V Posledním průvodci Prahou se najdou sebemenší detaily, včetně názvů ulic, firem, sportovců, restaurací, parků či zvyků.
Kniha ale nakonec v exilu nevyšla. Před svou smrtí svěřila její rukopis Ludmila Divišová nakladatelství Torst k vydání. Jak říká editorka Klára Soukupová, kniha je zároveň intimní mapou. Krajinu propojuje se vzpomínkami, vůně s památkami.
"Jde o dva různé autory, Josefa Jedličku, který je brilantní analytik a esejista, a Ivana Diviše, výrazného básníka. Tito dva autoři se setkali po emigraci do Mnichova. A v sedmdesátých letech začali společně vytvářet knihu. ‚Poslední průvodce Prahou' je svérázný průvodce, složený z hesel. Je to seznam míst, vzpomínek, jednotlivých událostí. Tak, jak si Prahu pamatují a jak na ni vzpomínají z exilu. Není to Praha, jakou bychom měli nalézt v reálu, je to Praha složená ze vzpomínek, jak si ji představují z ciziny, neschopni se do Prahy vrátit".
Místo názvů ulic chuť pečených kaštanů a vůně prvních třešní
Oba autoři tak v knize přibližují například duši vánočních trhů, řeznictví, kaváren, jako je proslulá Slavia, nádraží a dokonce je tu i obrovský strahovský stadion, a to na základě různých zážitků, které v nich tato místa vzbuzují. Místo toho, aby se řídili názvy ulic, směřují jejich trasy podle chuti pečených kaštanů, prvních jarních třešní a jízdy na kolotoči, zážitku úzce spjatého s dětstvím, jehož ilustrace od Jindřicha Janíčka byla vybrána jako obálka knihy.
Oba autoři pracovali během svého exilu v Rádiu Svobodná Evropa, protože, jak říká Klára Soukupová, pro většinu spisovatelů, kteří museli opustit svou zemi, toto médium představovalo oázu uprostřed problémů, které jim přinášela nutnost změnit jazyk a vypořádat se s nelehkým životem v exilu. Rok po vydání se již kniha dočkala dotisku a našla si své čtenáře. Netypický průvodce oslovil i milovníky Prahy.
"Jak Ivan Diviš zmínil v jednom rozhovoru, po Československu se mu nestýskalo, protože podle něj měla tato země pod vládou komunistické diktatury zlomenou páteř. Ale stýskalo se mu po Praze jako místě a městě, po něčem nenahraditelném, co se těžko přenáší na jiné místo, právě proto, že představuje domov, podstatu ‚češství', stejně jako jeho dětství a dospívání".
Čtenáři nezbývá než litovat, že takovou Prahu nezažil
Podle Kláry Soukupové je jednou z nejpoutavějších kapitol knihy ta, v níž se Josef Jedlička zastavuje u vztahů mezi pražskými tramvajemi a různými trasami, kterými jezdí, kterou tramvaj si spojuje s cestami do školy, kterou tramvají jezdil jeho otec do práce. Každá tramvajová linka má svůj charakter a zprostředkovává určitou emoci, přestože se trasy od té doby změnily.
"Tramvaj, která jezdí podél Vltavy, je jiná než ta, která projíždí dělnickou čtvrtí a vozí úplně jiné cestující. Prostřednictvím čtvrtí, kterými projíždí, přejímá tramvaj podstatu každého místa. Myslím, že je to dobrý příklad toho, jak se s místy v Praze pracuje. Nejde o přímé pozvání čtenáře k návštěvě například Pražského hradu, ale prostřednictvím konkrétních vzpomínek a emocí vytvářejí nostalgickou atmosféru a pocit, že to, co popisují, je pryč, tedy že už to nelze zažít stejným způsobem a lze se k tomu dostat pouze prostřednictvím textu a vyprávění, které evokuje, jaké to bylo dříve. Čtenáři nezbývá než litovat, že to nezažil sám."
Praha, kterou popisují, je směsicí skutečné metropole, kterou si pamatují. Ale s ohledem na to, že paměť často není zcela spolehlivá, nemusí být všechny vzpomínky naprosto pravdivé, ale i to dodává knize své kouzlo, dodává Klára Soukupová.
