Od medicíny k veřejnému zdravotnictví: české diplomy opravdu “pracují”
Sedm let v Česku, život v cizině, studium v češtině, dobrovolnictví i role v Jamesi Bondovi – to vše formovalo příběh Anayawy Nyambe, která dnes působí jako projektová koordinátorka projektu zaměřující se na vodu a sanitaci ve své rodné Zambii.
Anayawa se jako spousta další úspěšných zambijských absolventů středních škol chtěla stát doktorkou: “Být doktorem či doktorkou je přáním mnoha studentů, protože je to prestižní práce, která má jisté uplatnění. Nastoupila jsem tak do prvního ročníku studia přírodních věd na největší univerzitě v Zambii (University of Zambia: UNZA) s cílem pokračovat na medicínu po dvou letech všeobecnějšího studia, tak je zambijský systém studia medicíny nastaven, bohužel jsem pak na medicínu neměla dostatek bodů a musela si vybrat mikrobiologii, která mě vůbec nebavila.”
Její sen stát se doktorkou znovu ožil v okamžiku, kdy se dozvěděla o stipendijním programu české ambasády v Lusace: “Přihlásila jsem se, a vyšlo to. Do Česka jsem přiletěla 5. září 2005. I když je tomu skoro dvacet let, tohle datum si pamatuji přesně. Český vysokoškolský systém jsem neznala, myslela jsem, že po příletu půjdu rovnou na medicínu. Brzy jsem ale zjistila, že bude nutné udělat příjímací zkoušky - v češtině, a také studovat v češtině. První rok jsem proto strávila studiem češtiny v Mariánských Lázních.”
Život bez rodiny, v cizí zemi s cizí řečí
"Jsem moc vděčná, že mé stipendium mi umožnilo změnit obor a dál studovat – veřejné zdravotnictví bylo přesně to, co jsem hledala.“
“Přihlášky jsem si podala na první a druhou lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, pak také do Plzně a Olomouce. Příjímačky byly opravdu těžké, a to i proto, že byly v češtině, kterou jsem studovala jen necelý rok. Celé tohle období bylo náročné, protože to pro mě bylo poprvé v životě, kdy jsem žila sama, bez rodiny, navíc v cizí zemi. Musela jsem se třeba naučit hospodařit s penězi, vařit sama pro sebe či naučit se bydlet a vycházet se spolubydlícími na koleji. Byla to škola života - vzpomínám, jak jsem se ze stresu po příjímačkách v Praze nečekaně ocitla na pražském letišti místo na nádraží,” směje se Anayawa.
Při zkouškách na medicínu do Prahy skončila Anayawa těsně pod čarou, a byla přijata až dodatečně: “Jelikož jsem nevěděla, zda mě vezmou, tak jsem na své vlastní náklady nastoupila do Olomouce. Po pár týdnech jsem se ale dozvěděla, že přihláška do Prahy vyšla, tak jsem se opět stěhovala zpátky do Čech. Bohužel už nebylo místo na kolejích, tak jsem musela bydlet kousek za Prahou, což byl velký stres - dojíždění, vstávání, náročné studium v jazyce, který jsem se teprve učila, na obrovské univerzitě, ve třídě s více než stovkou spolužáků. Bylo to pro mě velmi těžké a velká změna po mezinárodním kolektivu a životě v relativně malých Mariánských Lázních: najednou jsem byla v hlavním městě, jednou z mála mezinárodních studentů na českém oboru.”
Veřejné zdravotnictví: konečně jsem našla své místo
Studium medicíny pro Anayawu asi nebylo vepsáno ve hvězdách: “Během prvního semestru v Praze jsem nezvládla několik zkoušek, musela jsem opakovat. Rozhodla jsem se znovu změnit obor, přihlásila jsem se tak na třetí lékařskou fakultu na obor Veřejné zdravotnictví. V okamžiku, kdy jsem jako jediná cizinka zasedla na první hodinu prvního předmětu, věděla jsem, že jsem našla to svoje pravé místo,” vypráví s úsměvem a dodává: “Jsem moc vděčná za to, že mé stipendium mi umožnilo změnit obor a dál studovat, protože studium veřejného zdravotnictví bylo přesně to, co jsem hledala. Spousta mých mezinárodních spolužáků z Mariánských Lázní bohužel takové štěstí nemělo, a museli se vrátit domů.”
„V okamžiku, kdy jsem jako jediná cizinka zasedla na první hodinu prvního předmětu, věděla jsem, že jsem našla to svoje pravé místo.“
“Narozdíl od obrovského auditoria medicíny plného studentů, moje první hodina na novém oboru byla úplný opak: malá třída, malá skupinka méně než dvaceti studentů. Byla jsem jediná cizinka. Jiný byl i přístup učitelů, narozdíl od medicíny, kde nám na první hodině řekli, že většina z nás nezvládne první rok, či dokonce první semestr. Tady nám naše vyučující řekla, že to zvládneme a stanou se z nás specialisté veřejného zdravotnictví. Byl to úplně jiný pocit, konečně jsem cítila, že můžu vydechnout a žít i život mimo univerzitu,” popisuje Anayawa. A stalo se tak, jak dříve zmíněná vyučující předvídala, o tři roky později Anayawa úspěšně dokončila bakalářské studium a byla přijata magisterské studium stejného oboru na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích: “Bohužel Karlova univerzita tehdy nenabízela pokračování mého oboru, přestěhovala jsem se tedy na další dva roky do jižních Čech.”
Chaty, změna času, náhodné oslovení na ulici či africké vlasy
“V České republice jsem strávila celkem sedm let, v roce 2013 jsem rozhodla pokračovat v doktorském studiu v Belgii, kde jsem strávila dalších 6 let,” pokračuje ve vyprávění Anayawa. Podobně jako ostatní afričtí studenti Anayawa vzpomíná na důležitou roli, kterou hráli její učitelé češtiny během jejího prvního roku v Česku. “Díky nim jsme začali poznávat českou kulturu, včetně jídla. Ráda vzpomínám třeba na návštěvu divadla. Jako stipendijní studenti jsme měli možnost najít si brigádu, čehož jsme rádi využili. Já se přihlásila do castingové agentury, kde mým prvním projektem byla účast v komparzu filmu Jamese Bonda: Casino Royale, což bylo samozřejmě velmi vzrušující. Výhodou bylo to, že se v Česku točilo hodně mezinárodních filmů, kde byla potřeba mezinárodních profilů. Ocitla jsem se také v pár seriálech nebo reklamách”.
„V Zambii se zdravíte s neznámými lidmi na ulici, vtipkujete. V Česku to není běžné – ale i tady se mi stalo, že si se mnou chtěli lidé povídat nebo se vyfotit.“
Další zajímavostí pro Anayawu byla česká kultura chataření: “Nezvyklé oproti Zambii bylo v Česku to, že se lidé o víkendech vydávají na “chatu” a neradi zůstávají ve městě. V Zambii je to přesně naopak, lidé chtějí být ve městech, ne na vesnicích. Moc se mi líbilo, jak jsou Češi spojeni se svým místem na venkově.” Stejně tak ji a další mezinárodní studenty překvapila podzimní změna času. “Polovina z nás přišla den po změně času o hodinu dřív, druhá o hodinu později. V Zambii se čas nemění, nejsou tu takové velké rozdíly v délce dne, v rámci ročních období se čas stmívání a rozednívání liší maximálně o hodinu, spíše ale jen třeba o třicet minut, proto jsme nechápali, proč se v Česku mění čas,” vzpomíná s úsměvem.
Anayawa pokračuje: “Češi jsou uzavřenější než Zambijci, doma v Zambii je běžné, že se zdravíte s neznámými lidmi na ulici, vtipkujete, zatímco v Česku to není úplně běžné. I když mám několik zážitků, kdy ke mně náhodní lidi přišli, a chtěli si povídat, nebo se se mnou vyfotit, protože přece jen tolik Afričanů v Česku před dvaceti lety nebylo. Stalo se mi také to, že mě náhodná studentka oslovila na fotografický projekt, kterého jsem se ráda zúčastnila, nebo jsem v jedné tiskárně objevila mou fotku, bez toho, aby se mě někdo zeptal, zda souhlasím. Zatímco některým mým spolužákům tahle pozornost vadila a brali si to osobně, mně to nevadilo. Přišlo mi, že lidé byli spíše jen zvědaví, než že by to pramenilo z něčeho negativního. Další zajímavostí bylo i to, že Češi nevědí, jak si my Afričanky hrajeme se svými vlasy a používáme příčesky nebo paruky. Čeští spolužáci tak nechápali, když jsem se jeden den ve třidě ocitla s krátkými vlasy, a další týden s dlouhými copánky. Za dobu v Česku jsem si vysloužila i české jméno: Anička, i proto, že moje jméno - Anayawa, nebylo pro Čechy úplně jednoduché.”
Paradoxní načasování návratu do Zambie
“Do Zambie jsem se ze studií vrátila zhruba po 14 letech, a to paradoxně v naprosto ideálním okamžiku. Jsem si vědomá, že to zní zvláštně, ale pro někoho, kdo vystudoval obor veřejného zdravotnictví je globální pandemie něco velmi vzácného a zajímavého. V okamžiku, kdy se Covid začal nebezpečně rychle rozšiřovat, jsem začala fungovat jako dobrovolník tady v Zambii, v mém oboru,” popisuje Anayawa.
Dobrovolnictví bylo něco, co si spolu s diplomem a akademickými zkušenostmi odnesla z Česka: ”V Zambii studenti dobrovolničí, aby pak získali práci. Je to prostě položka na životopise a nutnost k získání placeného zaměstnání. V Česku jsem to vnímala jinak, tam šlo o to se zapojit, být užitečný, dělat něco pro radost. Moje první dobrovolnické zkušenosti byly právě z Česka, chodila jsem pomáhat do domova důchodců nebo se podílela na přednáškách o Africe pro děti ve školách. “
Pandemie byla opravdu hořkosladkým okamžikem. “Má dobrovolná role v rámci pandemie byla na národní úrovni, bylo to samozřejmě těžké, protože lidé umírali po celém světě, na druhou stranu to byla z hlediska mého oboru opravdu vzácná příležitost. Příležitost uplatit své vědomosti ze studií v Evropě. Měla jsem na starosti místní týmy, školili jsme místní zdravotníky i veřejnost. Měla jsem tak možnosti pomoci ve velkém měřítku. Jako dobrovolník v rámci pandemi jsem působila témeř rok, dobrovolničení mi pomohlo i v tom, že jsem se znovu dostala do kontatku s mými lidmi, s místním zambijským kontextem, protože jsem přece jen byla dlouho pryč.”
Po roce získala Anayawa svou první post-doktorální pozici na University of Zambia, kde kdysi dávno začínala studovat. “Podílela jsem se na výzkumu souvislostí klimatické změny a zdraví farmářů v jižní a západní provincie Zambie. Studium veřejného zdravotnictví bylo velmi užitečné pro mou profesionální cestu, od minulého roku pracuji na výzkumném projektu na kterém spolupracují zambijské a japonské univerzity, financované japonskou rozvojovou společností, v oblasti vody a sanitace, opět v souvislosti s veřejným zdravím.”
Nyní Anayawa pokračuje ve své výzkumné práci v oboru v hlavním městě Lusace, ovšem české stopy se nacházejí i v dalších jejích koníčcích: “V Česku jsem měla možnost mít lekce v designu a šití, jednu dobu jsem i jako přivýdělek při studiu prodávala oblečení, které jsem sama navrhla a ušila. A radost z dobrovolničení se ukázala i v tom, že jsem spoluzaložila zambijskou asociaci pro šperky a drahokamy - Zambie je totiž nalezištěm mnoha drahým kamenů. Doufám, že jednoho dne budu natolik ekonomicky a finančně stabilní, že se budu schopná se opět více zaměřit na módu či špěrky, či dělat něco, co dává smysl a pomůže zlepšovat život lidí doma v Zambii,” dodává Anayawa.
Související
-
Afričané s českým diplomem
Příběhy Afričanů, kteří studovali v Československu/Česku a po návratu se úspěšně prosadili ve svých profesích. Jak jim zkušenost z pobytu u nás změnila život?
-
5 nejlepších univerzit v Česku
Proč jít studovat do Česka? Jak kvalitní je výuka? O jaké obory je mezi cizinci největší zájem? V jakém jazyce jsou české studijní programy?
-
Kde Česko pomáhá
Nabízíme vám konkrétní příběhy z šesti prioritních zemí, kam v současnosti směřuje česká pomoc.
