Z Kigali do Prahy: příběh ženy, která otevírá dveře druhým
Pacifique Ingabire se už od dětství vyznačovala odhodláním a pracovitostí. Díky stipendiu se dostala z Rwandy do Česka, kde vybudovala nejen svou kariéru, ale i nový domov. Její příběh je svědectvím o víře, vytrvalosti a touze otevírat dveře dalším, kteří přijdou po ní.
Pacifique vyrostla v hlavním městě Rwandy: „Moji rodiče pocházeli z malých vesnic, odkud se odstěhovali a začali budovat nový život v Kigali. Já a mí sourozenci jsme byli první generací, která vyrůstala ve městě. Máma je učitelka, táta byl právník. Rodiče museli tvrdě pracovat na všem, co jsme jako rodina měli. Museli mnohé obětovat, aby mě i mé sourozence mohli poslat do dobrých škol. Žili jsme jednoduše, ale ve srovnání s mnohými rwandskými rodinami nám bylo požehnáno – měli jsme domov, jídlo, elektřinu a hlavně přístup ke kvalitnímu vzdělání.“
„Křesťanské hodnoty poctivosti, integrity a pracovní etiky vedly mé rodiče a posléze i mě. Jako dítě jsem byla velmi zvědavá, což mě často dostávalo do problémů – například když jsem rozmontovala rodinné rádio, protože mě zajímalo, jak funguje. Do školy jsem začala chodit velmi brzy, bylo to v době po genocidě proti Tutsiům v roce 1994, kdy chyběli učitelé. Máma byla učitelka, tak mě posadila do lavic jedné ze tříd její kolegyně – v pěti letech do první třídy. Byla jsem chytrá a rychle se učila, a když se otevřela soukromá škola, rovnou jsem v sedmi letech nastoupila do třetí třídy,“ vzpomíná na své dětství ve Rwandě Pacifique.
„Tři roky střední školy jsem strávila v katolické dívčí škole, kde jsem bydlela na internátu – byla to velká výzva. Všechny studentky musely vstávat ve stejný čas, spát ve stejný čas, nosit stejnou školní uniformu, vypadat stejně. Vzdělání bylo kvalitní, ale moje kreativita a zvědavost v tomto prostředí skomíraly, známky se mi začaly zhoršovat,“ popisuje Pacifique a pokračuje: „Později jsem přestoupila na technickou školu, která byla méně striktní, a já opět začala prosperovat. Přesně takové prostředí mi vyhovovalo – byla jsem mezi pěti nejlepšími studenty a první dívkou, která dosáhla těchto výsledků a získala stipendium na vysokou školu. To mi zvedlo sebevědomí.“
Místo studia žurnalistiky zemědělství
I když Pacifique získala stipendium, bohužel si nemohla vybrat svůj vysněný obor: „Vždy jsem chtěla studovat komunikaci, například žurnalistiku nebo média – byla to má silná stránka. Kvůli nastavení rwandského vzdělávacího systému jsem nemohla jít na preferovaný obor, ale alespoň jsem se dostala na univerzitu, kam chodil i můj táta – ovšem v oboru zemědělství.“
„Nebavilo mě to. První rok studia jsem byla roztěkaná a do školy jsem chodila víceméně jen na zkoušky. Druhý rok byl podobný, ale začala jsem se více stýkat s křesťanskou komunitou, která mi pomohla znovu si připomenout své hodnoty, obnovit integritu a touhu školu dokončit. Třetí rok to kliklo – uvědomila jsem si, že je to šance. Známky byly opět v pořádku, nabyla jsem energii, byla jsem aktivní ve studentských rolích a reprezentovala svou třídu. Došlo mi, že pokud mi hodnoty, kterými žiji, a věci, které dělám, dávají smysl, dokážu využít svůj plný potenciál.“
Pacifique úspěšně ukončila bakalářské studium, ale najít práci bylo těžší: „Různě jsem dobrovolničila, dělala další kurzy a nakonec se rozhodla začít masově posílat přihlášky na magisterské programy. Posílala jsem jich zhruba deset až patnáct denně – do různých zemí, na různé obory, kamkoliv, bez ohledu na to, jestli jsem byla kvalifikovaná. Hnala mě touha po dalším vzdělání. V roce 2013 pro mě Bůh otevřel dveře – získala jsem stipendium na studium v České republice. Mnozí by se této příležitosti vyhnuli, protože studium mělo být v češtině, ale já milovala jazyky. V té době jsem mluvila třemi, a tak jsem této výzvě řekla ‚ano‘.“
Noci jsem obětovala studiu, dnes bych volila více rovnováhy
První rok, podobně jako ostatní studenti z Afriky, strávila Pacifique studiem češtiny v Mariánských Lázních: „Příjezd do Česka byl šok. Po roce v Mariánských Lázních přišel čas na přijímací zkoušky na univerzity. Byla jsem přijata na dva magisterské programy v rámci Fakulty tropického zemědělství České zemědělské univerzity v Praze, které jsem začala studovat – jeden pokrytý stipendiem, druhý na vlastní náklady, s cílem maximalizovat svou kapacitu a vstřebávat znalosti.“
„Většinu nocí jsem věnovala studiu… dnes bych svému mladšímu já poradila více rovnováhy.“
Život nabral rychlé tempo: „Vdala jsem se ve dvaceti čtyřech letech. Kromě studia jsem tak nesla nejen roli manželky, ale také dcery a sestry, která podporovala širší rodinu doma ve Rwandě. Chtěla jsem být vzorem nejen pro své mladší sourozence, ale i pro další mladé lidi ze Rwandy – ukázat jim, co je díky tvrdé práci možné,“ popisuje Pacifique.
„Když se na ta léta dívám zpětně, uvědomuji si, kolik jsem toho obětovala. Většinu nocí jsem věnovala studiu, zřídkakdy cestovala, nevyužila jsem možnost výměnného pobytu Erasmus. Byla jsem cílevědomá, ambiciózní a odhodlaná využít příležitost, kterou mi Bůh dal. Dnes bych svému mladšímu já poradila více rovnováhy – ale zároveň vím, že bych asi nebyla tam, kde jsem dnes,“ přemýšlí nad svými studentskými lety.
Tři roky po příjezdu do České republiky Pacifique úspěšně ukončila jeden ze dvou magisterských programů: „V době, kdy jsem dokončila studium, jsem čekala svou dceru a zároveň začala pracovat. Má kariéra začala v zákaznickém servisu letecké společnosti, ale relativně brzy jsem se přesunula do oblasti financí, odhodlaná pracovat na pozici v oblasti leadershipu. Nebylo to jednoduché,“ vzpomíná.
„Má dcera šla do jeslí už v prvním roce života, zatímco já trávila dlouhé dny v práci. Byl to rok, kdy se můj sen otevírat dveře pro ostatní začal naplňovat – má sestra mohla přijít studovat do Česka. Byla jsem šťastná, že má přítomnost zde jí umožnila studium, byť na vlastní náklady. Po několika letech jsem vše zvládala jako svobodná máma se sdílenou péčí o dceru. Sílu jsem nacházela ve víře.“
Pacifique měla štěstí na své nadřízené: „Během let v práci jsem měla vedoucí, kteří viděli můj potenciál a podporovali mě. Tato podpora, spolu s vytrvalostí, koučováním, mentoringem a nespočtem nocí strávených učením a rozvojem, mě přivedla k mé současné roli manažerky v oblasti mezd a HR. Ačkoliv jsem studovala zemědělství, má cesta mě dovedla tam, kam jsem vždy toužila dojít – k práci s lidmi, leadershipu, komunikaci a možnosti mít pozitivní dopad.“
Můj úspěch znamená úspěch pro ostatní
„Můj úspěch nebyl jen o mně. Ve Rwandě jsem vystudovala díky obětem svých rodičů. Měla jsem možnosti, které děti z vesnic neměly, a cítila jsem povinnost v tomto pokračovat. Pomáhám své rodině ve Rwandě, podporuji potřebné nejen doma, ale i v Etiopii, Togu, Nigérii, Polsku či na Ukrajině. Chci pomáhat tam, kde je to potřeba – ať už v Africe, nebo v Evropě,“ vysvětluje Pacifique.
„I proto jsem aktivní v našem církevním společenství v Praze, které podporuje ty, kteří to potřebují – zejména v oblasti kompetencí a dovedností. Moje cesta v České republice není jen o mně, ale i o ostatních lidech v dalších zemích. Do budoucna doufám, že budu moci pomáhat marginalizovaným komunitám, svobodným matkám či neurodivergentním lidem. Ráda bych sdílela vše, co jsem se během let naučila – v osobním i pracovním životě. Doufám, že tak uchovám naši rodinnou tradici a lásku k učení.“
„Můj úspěch je úspěchem pro mou dceru, rodinu a ty, kteří přijdou po mně.“
Pacifique dodává: „Jsem přesně tam, kde mám být – nic víc a nic míň. Všechny ty bezesné noci a oběti, kvůli kterým jsem necestovala, se mi vrátily později, mnohem dál v čase. Podařilo se mi dostat zpět do Mariánských Lázní, kde můj příběh začal – i s dcerou, abych jí ukázala své začátky, inspirovala ji a vštípila jí lásku ke škole a učení, stejně jako generace přede mnou.“
Letos je tomu 12 let, které Pacifique strávila v Česku: „Z Kigali do Prahy, z malé zvědavé dívky v matku a ženu, která vede, inspiruje a pomáhá své komunitě. Můj úspěch je úspěchem pro mou dceru, rodinu a ty, kteří přijdou po mně. Bůh mi otevřel dveře – a já je chci držet otevřené pro další. To považuji za své poslání,“ uzavírá rozhovor Pacifique.
Související
-
Afričané s českým diplomem
Příběhy Afričanů, kteří studovali v Československu/Česku a po návratu se úspěšně prosadili ve svých profesích. Jak jim zkušenost z pobytu u nás změnila život?
-
5 nejlepších univerzit v Česku
Proč jít studovat do Česka? Jak kvalitní je výuka? O jaké obory je mezi cizinci největší zájem? V jakém jazyce jsou české studijní programy?
-
Kde Česko pomáhá
Nabízíme vám konkrétní příběhy z šesti prioritních zemí, kam v současnosti směřuje česká pomoc.
