Světový unikát z Prahy: první digitální přenos rozhlasu před 40 lety

Vladimír Válek řídí Symfonický orchestr Československého rozhlasu

V listopadu 1985 se Československý rozhlas zapsal do dějin světového vysílání. Z pražského Rudolfina zamířil koncert Symfonického orchestru přímo do Tokia – a to vůbec poprvé v digitální podobě přes satelit. Odvážný experiment se stal milníkem rozhlasového vysílání.

Takto o digitálním přenosu informoval týdeník Rozhlas | Foto: Rozhlas,  programový týdeník,  47,  1985/Digitální knihovna Kramerius

Přesně před čtyřiceti lety se uskutečnil okamžik, který by si zasloužil častější připomínání. Československý rozhlas se stal průkopníkem v oblasti digitálního vysílání, když 24. listopadu 1985 přenesl koncert Symfonického orchestru z pražského Rudolfina až do japonského Tokia.

Čas koncertu nebyl zvolen náhodně – poledne v Praze znamenalo večer v Tokiu, ideální chvíli pro tamní posluchače. Ti se stali svědky světového prvenství: poprvé zazněl digitálně přenesený zvuk mezi dvěma kontinenty v reálném čase.

„Měli pocit, že sedí přímo ve Dvořákově síni.“

Za tímto úspěchem stála dlouhá a nervózní příprava. Podle tehdejšího ředitele techniky Jaroslava Junka si rozhlasoví technici nejprve ověřovali možnosti digitálního přenosu na kratších trasách, například do Bratislavy. Nechyběly ani komplikace – kontrolní stanoviště považovala neobvyklý „proužkovaný“ signál za poruchu a zasahovala do něj. Teprve po vyřešení těchto detailů se mohlo uskutečnit odvážné spojení mezi Prahou a Tokiem.

Tokio | Foto: Q5,  Pixabay,  Pixabay License

Zajímavostí je, že japonská stanice FM Tokio původně oslovila i jiné rozhlasové domy, včetně slavné BBC. Ta však spolupráci odmítla. Československý rozhlas tak získal unikátní světový primát. Úspěšný experiment navíc inspiroval další přenosy – krátce poté následovaly koncerty ze Západního Berlína či Bostonu.

A jak digitálně zakódovaná hudba působila na japonské publikum? Podle dobových reakcí posluchači oceňovali nejen uměleckou kvalitu, ale i technickou čistotu přenosu. „Měli pocit, že sedí přímo ve Dvořákově síni,“ zaznělo tehdy z Tokia.

nebylo nic nalezeno