Osud Třetí říše se před osmdesáti lety završil v Norimberku
Po skončení války uzavřely čtyři vítězné mocnosti SSSR, USA, Anglie a Francie dohodu o vytvoření Mezinárodního tribunálu, který měl za úkol odsoudit a potrestat viníky. Soudní tribunál poprvé zasedl v Norimberku 20. listopadu 1945 a trval až do 1. října 1946.
Na lavici obžalovaných usedlo 24 válečných zločinců a nacistické organizace jako NSDAP, SS, SA a gestapo. Chyběli jenom ti, kteří si ve strachu před spravedlivým trestem vzali život. Adolf Hitler, Joseph Goebbels, Heinrich Himmler a Martin Bormann.
Cesta k Norimberku
Mezi spojenci panovala shoda, že je nezbytné po válce potrestat všechny nacistické zločince. Různili se ale v tom, jak je potrestat. Britové se tím zabývali už od roku 1942. Winston Churchill dokonce prosazoval, aby viníci byli bez soudu zastřeleni. Postupem času však od tohoto názoru na nátlak USA ustoupil. O rok později, na konferenci v Teheránu, Stalin navrhoval popravit desítky tisíc nacistických pohlavárů a německých důstojníků. Churchill ale zásadně zamítl popravu vojáků. Až později ministr války USA Henry Stimson přišel s myšlenkou soudu válečných zločinců, pro kterou získal podporu nového amerického prezidenta Trumana.
Po intenzívních jednáních dospěli spojenci k formátu výjimečného soudního procesu. Také dohodli co nejrychlejší termín zahájení tribunálu. Byl stanoven na 20. listopad 1945. Předsedou tribunálu se stal sir Geoffrey Lawrence a čtyři žalobci z Británie, Francie, USA a Sovětského svazu přečetli postupně čtyři body obžaloby. Nacističtí pohlaváři byli souzeni za účast na spiknutí s cílem ovládnout svět, za zločin proti míru, za válečné zločiny a vůbec poprvé v historii za zločiny proti lidskosti.
Proč Norimberk?
Dlouho neměli spojenci představu, kde by mělo k procesu dojít. Spojené státy s Velkou Británií navrhovaly Lipsko nebo Mnichov. Proti byly delegáti SSSR, kteří prosazovali Berlín. To se zase nelíbilo západním spojencům, kteří namítali, že Berlín je v sovětské zóně a je rozdělen na čtyři okupační části. Až americký generál Lucius Clay, zástupce nejvyššího velitele Dwighta Eisenhowera, přišel s návrhem soudit nacistické pohlaváry na místě, odkud šířili svou zrůdnou ideologii, tedy v Norimberku.
Po dlouhých jednáních nakonec na návrh přistoupila i sovětská strana. Důvody, proč zvolit Norimberk byly morální i politické. Právě na tomto místě se každoročně konaly bombastické sjezdy NSDAP za účasti vůdce a nejvyšších pohlavárů Třetí říše. Norimberk byl pro nacisty „Die Stadt der Parteitage“. V tomto městě byly také v roce 1935 vyhlášené rasové Norimberské zákony, které vyřazovaly židovské obyvatelstvo z německé občanské společnosti. Norimberk měl za sebou desítku spojeneckých náletů, které město proměnili v hromadu sutin, kde zahynulo 22 tisíc lidí. Mezi troskami zůstalo stát jenom pár budov, které zkázu města přečkaly. A snad tomu chtěla i prozřetelnost, že nepoškozený byl také velký Justiční palác s přilehlým vězením, kde se za války konaly stovky nacistických lidových soudů.
Československá stopa v Norimberku
Zástupci čtyř velmocí se shodli, že do vedení soudního procesu by neměli zasahovat jiné národy. Své rozhodnutí zdůvodnili z technického a jazykového hlediska a tím, že by se proces časově prodloužil. Neuspěla ani československá žádost s argumenty, že se Československo stalo první obětí nacismu. Ale v záplavě důkazů, předkládaných norimberskému soudu osud naší země nebyl opomenutý. Českoslovenští žalobci vypracovali pro chystaný proces zásadní důkazní materiál.
Role hlavního československého žalobce se ujal pozdější předseda československé delegace v Norimberku JUDr. Bohuslav Ečer. Jako první zhotovil žalobu o protiprávnosti Mnichovské dohody a následné okupace z 15. března 1939. Když na toto téma vypovídal před tribunálem velitel Luftwaffe Hermann Göring, přiznal, jak v Berlíně prezidenta Háchu přinutil k souhlasu s okupací. „Řekl jsem mu, že by mi bylo líto, kdybych musel bombardovat překrásnou Prahu. Domníval jsem se, že bych tím mohl ovlivnit jeho rozhodování. A měl jsem úspěch.“
Při sestavování obžalovacího spisu posloužily JUDr. Ečerovi výslechy nacistických funkcionářů, které vedl v americkém zajateckém táboře ve Wiesbadenu. Měl zvláštní povolení vyslechnout muže, kteří se přímo podíleli na rozbití a obsazení Československa, ministra zahraničí Ribbentropa a maršála Keitela, který připravoval vojenské plány k přepadení ČSR. Poprvé v historii soudnictví se součástí obžaloby staly i filmové dokumenty. Když v záznamu z podepsání Mnichovské dohody v září 1938 zástupci Francie a Velké Británie opouštějí místnost, v záběru kamery se objevil Göring, který se jejich odchodu smál a mnul si ruce.
Filmové záběry zachytily obsazování pohraničí německými jednotkami, Hitlera na Pražském hradě i scény s hajlujícími pražskými Němci v Praze. Souhrn všech nejvýznamnějších důkazů jménem Československa zakončil americký žalobce Sydney Alderman výrokem: „Tím končí nejtragičtější úsek té doby, rozbití malého, samostatného, statečného národa, národa československého.“ Dalším důkazem o německých záměrech, který předložila americká prokuratura jménem Československa, byl tajný dokument o germanizaci Čechů. Československo bylo zastoupeno i mezi přímými svědky.
Před soudem vypovídal MUDr. František Bláha. Jako vězeňský lékař podal svědectví mimořádné závažnosti. Mluvil hlavně o pokusech na vězních, které jim přinášely utrpení a zabíjely je. Bláha byl v Dachau zařazený mezi vězně určenými na pokusy. Byl infikován tyfem, ale nemoc se mu podařilo překonat. Ve své výpovědi také uvedl, že koncentrační tábor během války několikrát navštívili Frick, Kaltenbrunner, Rosenberg, Sauckel a Funk. Svým svědectvím vyvrátil argumenty obhajoby, že obžalovaní o vyhlazovacích praktikách nacistů netušili.
Během jednání několikrát zaznělo jméno Lidice a diváci v Justičním paláci shlédli otřesné záběry, které nacisté při vyhlazování Lidic natočili. Lidický masakr byl v Norimberku nazván zločinem, který nikdy nezmizí z paměti lidstva.
Českoslovenští zpravodajové v Norimberku
V tiskové síni umístěné přímo v Justičním paláci byli také novináři z ČSR. Vedle sebe tu seděli František Gel z Československého rozhlasu, František Sachs z Práva lidu, Rostislav Kocourek z ČTK a Vincenc Nečas z Rudého Práva. Další zpravodajové, fotografové a filmaři sem často dojížděli. 3. prosince 1945 se americký prokurátor Alderman věnoval výhradně průkaznímu materiálu o nacistických přípravách k přepadení Československa.
Druhý den se tak na prvních stranách deníků v Praze o tom objevily obsáhlé články. Veřejnosti se dostaly do rukou informace, o jakých dosud neměli ani ponětí. Alderman uvedl, že státníci, kteří chtěli v Mnichově za každou cenu zachránit mír, věděli pramálo o plánech spiklenců. „Dnes víme, že Mnichov byl výsměchem. Nyní známe pozadí!“ Doktor Ečer k tomu dodal, že „Sidney Alderman odhalil československé Němce jako inspirátory, spiklence a spoluviníky nejen v úkladech o republiku, ale i v úkladech o světový mír.“ O dva týdny později zpravodajové z Norimberku informují o odhaleném dokumentu Frederici, který byl plánem na vyhlazení jedné a germanizaci druhé poloviny českého národa.
Norimberk a spravedlnost
Americký žalobce Robert Jackson v závěrečné řeči zdůraznil děsivé důsledky nacistické teorie o rasové nadřazenosti, které vedly ke zřízení koncentračních táborů, kde zahynulo šest milionů Židů. Než přistoupil k charakteristice každého obžalovaného, zdůraznil, že před soudem mohli volně vystupovat. To by oni v říši nikdy nepřipustili. Za největší zločince označil Hermanna Göringa, Wilhelma Keitela, Wilhelma Fricka a Waltera Funka. O všech dalších řekl alespoň jednu či dvě věty, které charakterizovaly jejich vinu. O Saucklovi, který řídil nucenou práci milionů lidí, prohlásil, že byl „největším a nejkrutějším otrokářem od dob faraonů“, o von Neurathovi, říšském protektorovi v Čechách a na Moravě se vyjádřil jako o diplomatovi ze staré školy, který „házel perly své zkušenosti nacistickým sviním“. V závěru svého vystoupení ještě pronesl k soudcům: „Kdybyste vyslovili o těchto lidech, že nejsou vinni, byla by to taková pravda, jako kdybyste řekli, že nebylo války, nebylo padlých, nebylo zločinu.“ Britský prokurátor Sidney Shawcross na závěr prohlásil: „Řekněme jasně, že obžalovaným se též klade za vinu, že byli obyčejnými vrahy. Už za to by jim patřil trest smrti.“ Ale nikdo z nich ani po devíti měsících pod tíhou vypovídajících důkazů nepřiznal svou vinu.
Tresty vynesené Mezinárodním tribunálem v Norimberku
Hermann Göring, Julius Streicher, Ernst Kaltenbrunner, Hans Frank, Wilhelm Frick, Alfred Rosenberg, Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitel, Alfred Jodl, Arthur Seyss-Inquart, Fritz Sauckel a Martin Bormann byli odsouzeni k trestu smrti oběšením. Rudolf Hess byl odsouzen na doživotí.
Baldur von Schirach a Alfred Speer dostali dvacet, Konstantin von Neurath patnáct a Karl Dönitz deset let těžkého žaláře. Zbylé tři, Hjalmara Schachta, Franze von Papena a Hanse Fritzsche soud osvobodil.
Před popravou většina na smrt odsouzených vyjádřila víru v Německo. Jen Streicher naposledy zvolal „Heil Hitler!
Hermannu Göringovi se podařilo popravě uniknout den před tím požitím smrtelné dávky kyanidu.
Další obžalovaný Robert Lay, říšský vůdce NSDAP, se ještě před zahájením tribunálu oběsil na trubce od záchodu.
Odsouzený k trestu smrti Martin Bormann byl v té době nezvěstný. Na základě později nalezených kosterních pozůstatků byl úředně prohlášen za mrtvého. To, že tyto ostatky patří skutečně Bormannovi, potvrdila v roce 1998 analýza DNA.
Související
-
Cesta ke svobodě: 80 let od konce 2. světové války
V seriálu se postupně vrátíme do dramatických dnů druhé světové války a připomeneme si klíčové události, které vedly k osvobození naší země.
-
10 neuvěřitelných příběhů 2. světové války
Historik Jiří Klůc zaznamenal osudy vojáků, zajatců, obyčejných lidí, které do dnešních dnů nebyly známy. Každý z příběhů nám přibližuje lidskost a odvahu v těžkých dobách.
