Češka, která se rozhodla žít v jižním Španělsku: guláš před paellou a život ve větru
Jana Kováříková odešla z České republiky bez znalosti španělštiny. Vedla kočovný život na Mallorce, než se usadila v jižní Andalusii, kde si otevřela školu vodních sportů. V roce 2012 zachránila dva plavce, za což získala oficiální uznání. Dnes žije v Tarifě, městě větru, kde se cítí doma – ale nikdy nepřestala být Češkou.
Před více než dvaceti lety odjela Jana s diplomem z designu do Anglie, aby si zlepšila angličtinu. Život tam ji nenaplňoval, a tak se rozhodla zkusit štěstí ve Španělsku. Neuměla ani slovo španělsky, ale její cíl byl jasný: získat co nejvíce zkušeností. Myslela si, že mimo Prahu stráví jen krátkou dobu, ale osud a její dobrodružný duch jí plány neustále měnily.
Tarifa – město, kde vládne vítr
Do Tarify se dostala náhodou, když její dodávka Octavia zůstala kvůli poruše stát právě tam. Povinný pobyt se rychle změnil v radost: objevila město, kde místní sdíleli její vášeň pro větrné sporty.
„Právě tam se setkává Atlantik, Středomoří, Afrika a Evropa. Je to magické místo – dlouho to byla vojenská zóna, dnes je národní park, a proto si zachovává autentičnost. Není to jako středomořské pobřeží s pětihvězdičkovými hotely a luxusem. Tady vládne příroda, čistá a syrová, zaměřená na sport: kitesurfing, wingfoiling, lezení. Má prostě všechno, co miluju,“ říká Jana.
„Tarifa je město, které buď milujete, nebo nenávidíte – střední cesta neexistuje.“
Podle statistik tu fouká vítr tři sta dní v roce. To z Tarify dělá Mekku sportů. Jana dodává, že město buď milujete, nebo nenávidíte – střední cesta neexistuje. Sama se řadí mezi ty, kteří ho milují, protože vítr brání nesnesitelným vedrům, jaká panují třeba v Seville.
Hrdinský čin na pláži El Palmar
V roce 2012 se Jana ocitla v dramatické situaci. Proud strhl dva plavce, kteří se drželi poslední bóje daleko od břehu. Sama, jen s kamarádkou, běžela pro surf, neoprén a záchranné vesty.
„Viděla jsem, že jeden z mužů byl už hodně vyčerpaný. Pomohla jsem mu na prkno, oblékla mu vestu a druhého požádala, aby se držel zadní části prkna. Sama jsem se držela bóje, protože nás proud táhl, a nohama jsem podpírala toho unavenějšího. Sama bych se vrátila, ale s nimi dvěma to bylo nemožné. Zůstala jsem tedy vzadu, abych přilákala pozornost lodí – a přesně to se stalo.“
Loď jim hodila lano a dostali se na pláž, kde už čekala civilní garda. Jana získala oficiální pochvalu od ministerstva vnitra a rozhovory v médiích. Ale příběh měl i tragický rozměr: muž, který plavce dostal k bóji, se už na břeh nikdy nevrátil. Byl to národní policista na svatební cestě. „Jeho žena ke mně přišla, plakala a ptala se, jestli jsem ho viděla. To byl okamžik, který mě dodnes mrazí,“ vzpomíná Jana.
Pata Negra Surf – škola pro všechny
Dva roky po svém „uvíznutí“ v Tarifě potkala Jana svého španělského manžela. Společně založili Pata Negra Surf, multifunkční školu vodních sportů, která nabízí nejen surfování, ale i lezení a cyklistické výlety. „Chceme, aby si každý našel aktivitu bez ohledu na počasí,“ vysvětluje.
Česká nostalgie s andaluským přízvukem
Ačkoli se dnes cítí v jižním Španělsku jako doma, Jana přiznává, že začátky byly těžké. Kulturní rozdíly ji zaskočily – vtipy, které rozesmávaly ostatní, jí připadaly nesrozumitelné. Postupně se však naučila přijímat místní způsob života, kde se plány mění desetkrát za den.
„Den, kdy mi máma řekla, že chápe, proč tu žiju, byl nejlepší den mého života.“
Velkou roli sehrála i její matka, která se dlouho nemohla smířit s tím, že se dcera nevrátí.Nakonec ale pochopila, že je Jana šťastná díky vodním sportům a životu u moře. „Den, kdy mi řekla: ‚Teď chápu, proč tam žiješ, a jsem za tebe šťastná,‘ byl nejlepší den mého života. No, kromě dne, kdy jsem rodila,“ říká Jana. Přesto přiznává, že jí kromě rodiny a přátel chybí i umění, muzea, procházky centrem města, české pivo a především příroda – lesy, kopce, řeky, jezera, houby i skály k lezení.
„Paella je skvělá, ale guláš s knedlíky mi nikdo nevezme.“
A chybí jí i česká kuchyně. „Paella a ryby jsou vynikající, to nepopírám. Ale guláš s knedlíky, ten mi nikdo nevezme. Česká kuchyně je těžší, určená pro chladnější podnebí – tady byste po ní potřebovali týden dovolené, abyste ji strávili,“ směje se.
Dnes už se Jana cítí ve Španělsku jako doma, žije v Tarifě se svou rodinou a provozuje školu vodních sportů. S Českou republikou ale nikdy neztratila spojení– ať už prostřednictvím rodiny, každoročních návštěv, nebo vzpomínek na českou přírodu a kuchyni.
Rozhovor s Janou Kováříkovou natočil Juan Pablo Bertazza pro španělskou redakci RPI 22.7.2023. Přečíst a poslechnout v originále si jej můžete pod názvem La checa que eligió vivir en el sur de España, pero prefiere el guláš a la paella.
Související
-
-
Česko na talíři
Jak se připravují speciality české kuchyně? Jak se vyrábí tradiční ležák, co nesmí chybět v dobrém chlebu, jaké jsou druhy knedlíků nebo jaký je typický český zákusek?
