Jan Hřebejk: Pelíšky nejsou film o režimu, ale o lidech
Televizní Vánoce, to nejsou jenom pohádky, ale také Pelíšky Jana Hřebejka. Víte, že se dlouho nevědělo, jak se film vlastně bude jmenovat a že v cizině název filmu nepochopili?
Pelíšky dnes patří k vánočním jistotám. Jak ten film vlastně vzniknul?
J.Hřebejk: „Zrodilo se to z přátelství a z jedné úplně konkrétní rodinné linky. Scénář napsal Petr Jarchovský, můj spolužák z gymnázia, a přes svou tetu Jindřišku se tehdy seznámil s Petrem Šabachem. Šabach byl rozený vypravěč. Než něco napsal, dlouho to cizeloval ústně, až když to fungovalo, teprve to přepsal na papír. My jsme ty historky často znali dřív jako vyprávění nebo rukopis než jako hotovou knihu.“
Původně jste vycházeli z knihy, která se jmenovala Hovno hoří. Proč nakonec Pelíšky?
J.Hřebejk: „Protože Česká televize chtěla film uvést o Vánocích a bylo jasné, že titul Hovno hoří je pro takovou premiéru neprůchodný. Paradoxně ta kniha tím začíná dost nevinnou, skoro filozofickou debatou dvou kluků v autobuse, jestli hovno hoří a co vlastně hoří lépe. Není to vulgarita pro vulgaritu. Jenže představa, že si lidé na Vánoce budou říkat ‚viděl jsi už to hovno?‘, byla pro programové lidi prostě moc.“
A odkud se vzal název Pelíšky?
J.Hřebejk: „S tím přišel producent Ondřej Trojan. V češtině je pelíšek nejen místo pro zvíře, ale i přenesené označení pro nejuzší soukromí, pro domov, pro to, kam se člověk schová. Nám se to zpočátku zdálo trochu ‚přihřáté‘, takové mazlivé. Dokonce jsme na klapku dlouho psali, že je to jen pracovní název. Pak ale přišla drobnost, která rozhodla: Jiří Kodet řekl, že se mu to naopak strašně líbí, že u nich doma si tak říkají a že to přesně vystihuje, o čem ten film je. V té chvíli jsme si řekli, že když to funguje jako slovo pro domov, tak to unese i film. A když se film stal oblíbený, název se s ním postupně srostl.“
Do cizích jazyků se ten název překládá obtížně?
J.Hřebejk: Ano. V angličtině se to zkoušelo vysvětlovat jako Cosy Dens ‚útulné hnízdo‘, jenže to jsou slova, která bez kontextu zní podezřele. A navíc: když název musíte vysvětlovat, tak je něco špatně. Oproti tomu třeba Musíme si pomáhat mělo v angličtině mnohem lepší titul Divided We Fall, protože je v tom ironie i odkaz na známé rčení. U Pelíšků se ta jemná domácí konotace přeložit nedá.“
Kdy vám došlo, že by z toho mohl být velký hit?
J.Hřebejk: „Při premiéře. Pozval jsem dvě starší sestry na dřívější projekci pro příbuzné a štáb. Po pauze jsem je hledal a zjistil jsem, že nezvedly zadek ze sedadel a pustily si to celé znovu na večerní projekci. To je pro mě silný signál. V tu chvíli jsem si řekl: když to funguje i na ně, může to fungovat i na ostatní.“
Čím to, že se k Pelíškům lidé pořád vracejí?
J.Hřebejk: „Je to kombinace humoru a rány. Šabach a Jarchovský mají cit pro vtip, pro krátkou, přesnou pointu a pro dialog, který zní, jako by se odehrával ve vedlejším bytě. Ale proti tomu stojí trauma roku 1968, které je v kolektivní paměti pořád živé. Já jsem ročník 1967, vpád vojsk si nepamatuju osobně, ale ta stopa se dědí v rodinách. A Vánoce jsou čas, kdy se lidé přirozeně stáčejí k minulosti: myslí na rodiče, prarodiče, na dětství a drobné rituály. Ne na režim, spíš na lidi a na atmosféru. A přitom si uvědomí, že konec šedesátých let nebyl jen kulisa, ale zlom, který mnoha rodinám přerušil život.“
Když mluvíte o rodinné paměti, napadá mě scéna, kde se dcera schová do skříně mezi šaty své matky. To je hodně silný moment.
J.Hřebejk: „To jsme si vymysleli, a přitom to působí, jako by to muselo být odžité. To je přesně ono: občas napíšete jednoduchou scénu a pak zjistíte, že ji lidé znají ze svého života. Mně se několikrát stalo, že při obhlídkách bytů mi někdo ukazoval skříň a říkal: ‚Tady jsem se schoval, když mi umřela maminka.‘“
Je v tom i nějaká tradice české tragikomedie?
J.Hřebejk: „Určitě. Tenhle typ ‚laskavé‘ komedie se u nás dělal dobře, protože tu měl silné autory. Pro mě je základ Jiří Menzel, který v adaptacích Bohumila Hrabala dotáhl tenhle žánr na vysokou úroveň. Pak v tom pokračovali další, třeba Jan Svěrák s Obecnou školou, kde byl navíc scénář Zdeňka Svěráka. My jsme se do té tradice vědomě opřeli, jen jsme to posunuli do mozaiky, kde se vedle sebe potkávají drobné gagy a velké dějiny.“
Některé detaily působí, jako by byly vytažené z paměti celé generace. Jak jste pracovali s rekvizitami?
J.Hřebejk: „U historického filmu se moc improvizovat nedá, protože do záběru nesmí vlézt moderní auto nebo výloha. Ale u dárků pod stromečkem jsme si improvizaci dovolili. Měli jsme vypsané ‚silné‘ dárky, ty, které nesly scény, často i autentické předměty z Jarchovského rodiny. Jenže v realitě by bylo i spousta obyčejných věcí, které vytvářejí dobu. A tak jsme na Barrandově o polední pauze sháněli třeba stavebnici Merkur. Lidé místo oběda vyrazili domů a přivezli, co měli. Vybrali jsme tu nejzachovalejší, protože s Merkurem si většina dětí opravdu hrála a zachovalé kusy byly vzácné.“
Slavný vtip „soudruzi z NDR udělali chybu“ se cituje dodnes. Byly ty lžičky reálné?
J.Hřebejk: „Ta historka je od Šabacha. Plastové lžičky se tehdy opravdu uměly v horkém nápoji ohnout. My jsme to ale chtěli vygradovat, takže jsme vyrobili víc variant, každá reagovala jinak. Jedna byla z plastu, jiná z gumy, další z materiálu, který se skoro roztekl. Podobně to bylo s ‚nerozbitnými‘ skleničkami. Původně se dělaly z materiálu, který se při rozbití rozpadl na tupé kousky, ale to už v době natáčení nebylo k sehnání, tak jsme hledali nejbližší možnost, aby to na kameře sedělo.“
V rozhovorech se k Pelíškům často vrací téma okupace a současnosti. Vnímáte ty paralely?
J.Hřebejk: „Bohužel ano. Pro mě je šokující nejen samotný fakt ruské agrese proti Ukrajině, ale i to, kolik lidí u nás nechápe, jak nebezpečné je omlouvat útočnou válku. Ukrajina se brání, to je zásadní rozdíl. Ale podobnost v tom pocitu, že ‚přijela přesila a hotovo‘, je mrazivá. A ještě mrazivější je, že část společnosti se tváří, jako by si z vlastní zkušenosti nic neodnesla. V tomhle smyslu je rok 1968 pořád aktuální, jen by člověk byl radši, kdyby nebyl.“
Proč se z filmu stal vánoční rituál
Proč se podle vás Pelíšky staly vánočním filmem číslo jedna?
J.Hřebejk: „Vánocům sluší nostalgie a Pelíšky mají přesně tuhle směs: pobaví a zároveň píchají. U pohádek funguje sníh, u nás funguje rodina, byt, stůl, malý prostor, kde se všechno koncentruje a kde se nedá utéct. A hlavně: nedá se to naplánovat. Nemůžete si říct, dáme tam tohle a tamto a bude to kult na dalších třicet let. To je směs řemesla, intuice a štěstí. Když se to potká, vznikne tradice, která pak žije vlastním životem.“
A proč druhým kultovním vánočním filmem Tři oříšky pro Popelku?
J.Hřebejk: „To je zajímavý příklad, protože tam se potkalo několik věcí. Jednak sníh, který dělá z pohádky zimní obraz, a jednak řemeslo a tvůrčí kontinuita. V sedmdesátých letech se navíc hodně silných filmů rodilo v dětské skupině: tvořili tam lidé, kteří jinde nemohli, protože byli umlčeni. Scénář Popelky napsal František Pavlíček, v té době zakázaný dramatik. A když se v takových podmínkách podaří udělat film, který má lehkost a obraz, stane se z něj rituál.“
Díváte se vy osobně o Vánocích na Pelíšky?
„Teď už moc ne. Když jsem měl malé děti a bydleli jsme s prarodiči, dívaly se na to babičky s dětmi. Já televizi vlastně ani nemám. Ale když někde zahlédnu kus, nebo mi to někdo pošle, mám z toho radost. Je to film mého tehdejšího já. Dneska mluvím jako skoro šedesátiletý režisér, tehdy to dělal třicátník. Člověk se na to dívá trochu jako na fotku ze školy: znáte ji, máte ji rád, ale už v ní nebydlíte.“
Zažil jste tlak natočit „to samé znovu“?
J.Hřebejk: „Ano. Když se vám povede něco výrazného, producenti, televize i část publika by nejradši dostali znovu totéž. Nám se to do jisté míry dařilo, když jsme zůstávali u Šabacha. Pupendo mělo v kinech dokonce víc diváků než Pelíšky, ale pak už to nebylo tak jednoduché. U mě dobrý se vracelo do devadesátých let a odstup byl menší. Lidé ještě měli tu dobu ‚ve skříni‘, nejen jako vzpomínku, takže ironie a žánr fungovaly jinak. A zajímavé je i to, jak se mění čtení filmů: film je stejný, mění se doba.“
Existuje možnost pokračování?
J.Hřebejk: „Ne. Pelíšky jsou uzavřené. Nikdy jsme s pokračováním nepočítali.“
