Posázavský pacifik: Trať, která nikdy neztratila duši
Posázavský pacifik v létě ukazuje krajinu, která se táhne mezi řekou, chatovými osadami a starými trampskými místy. Vlak plný turistů, rodin i výletníků projíždí skalními zářezy, tunely a údolími, které patří k nejznámějším úsekům české železnice. Trať mezi Prahou a Čerčany tak nabízí jednoduchý, ale stále oblíbený způsob, jak zažít Sázavu z okna pomalu jedoucího osobního vlaku.
Vlak se rozjíždí z pražského Hlavního nádraží, nová motorová jednotka se leskne v ranním slunci, ale uvnitř to žije starým dobrým Pacifikem: batohy, sandály, děti s nanuky, prarodiče s mapami v mobilních aplikacích, parta mladých, která se směje ještě dřív, než vlak opustí první tunel.
Lukáš Beneš tuto trať projel nesčetněkrát. Mimo jiné jako průvodčí nebo člen spolku Posázavský Pacifik — skupiny nadšenců, která udržuje historické lokomotivy, pořádá výletní jízdy a stará se o to, aby tahle trať neztratila duši. „Teď už tady moc nejezdím,“ řekne, jako by se omlouval. „Ale když jedu, tak jen se spolkem.“
„K Pacifiku jsem se dostal přes parní vlaky,“ vypráví, zatímco vlak míjí Vršovice. „Jako kluk jsem vypomáhal na akcích Klubu dopravní historie. Parní vlaky začínaly v Braníku, a tam jsem si tuhle trať spojil s nostalgií. Pak jsem se dostal k motorové nostalgii — a ta mě chytla úplně.“
Vlak se mezitím noří do prvního tunelu. Děti ztichnou, jen na pár vteřin, než se tunel otevře do zeleně kolem Vltavy.
„První moment?“ zopakuje Lukáš moji otázku. „To byl výlet s mámou. Přišli jsme na nádraží a já jako klouček vybral vlak. A kam jel…“ Není třeba dodávat víc.
Krajina, která se mění každou minutou
Za oknem se střídají chatové osady, zahrady, voda, skály. Všude je život: někdo seká trávu, někdo opravuje střechu, jiný jen sedí na lavičce a sleduje vlak.
„Každé roční období má svoje kouzlo,“ říká Lukáš. „Na jaře se všechno zelená. Z přírody je cítit energie a dravost. V létě je v každé chatové oblasti vidět život. Tady se lidé baví, tady stoupá kouř z ohně, u kterého se zpívá, tady se seká tráva, řeže dřevo, opravuje střecha. Na podzim zlátne krajina a strojvedoucí bojuje s adhezí. V zimě, zvlášť pokud napadne sníh je všechno nádherně čisté a oslnivé.“
Vlak zpomalí u Měchenic. Na nástupišti stojí vodáci s pádly, jeden z nich má ještě mokré tričko. „Ti jezdí pořád,“ směje se Lukáš. „Jednou mi nakládali kajaky i na Štědrý den.“
Proč se tomu říká Pacifik
Když vlak míjí staré chatové osady, vybaví se mi příběh, který k téhle trati neodmyslitelně patří. První trampové si ji pojmenovali Posázavský pacifik podle Divokého západu, který znali z knih Jacka Londona a E. T. Setona. Vlak byl jejich bránou do dobrodružství: do srubů, k ohňům, k řece.
„Z trempů se stávají outdooráci, vybavení na všechno s velkými batohy a funkčním oblečením. Tremp šel s jednou usárnou a kotlíkem. Ta chuť vyrazit je ale stejná.“
Komunita, která drží trať pohromadě
Spolek, jehož je Lukáš Beneš členem, se snaží nejen o uchování tradice této výjimečné trati, ale především o záchranu a údržbu železničních vozidel, vypravování historických a turistických vlaků nejen pro tratích Posázavského pacifiku.
„Ve spolku je to někdy pot, někdy ohně, někdy dlouhé večery,“ říká Lukáš. „Ale hlavně radost, když se povede vypravit vlak, který lidem ukáže krajinu jinak než z auta.“
Právě teď vrcholí sezóna výletních vlaků. „ V září se v benešovském depu uskuteční Festival parních lokomotiv, na jehož organizaci se podílíme – návštěvníci se díky tomu budou moci svézt po tratích spodního i horního pacifiku parními lokomotivami nebo netradičními motorovými vozy. Zároveň připravujeme možnosti oslavy 155. výročí trati Čerčany–Praha, které připadá na prosinec. Za zmínku stojí i Country ples Posázavského pacifiku.“.
Vlak se rozjede a míjí staré náspy, které pamatují dobu, kdy se trať stavěla kvůli modřanskému cukrovaru. Všechno tu má svůj příběh — jen ho člověk musí slyšet.
Modernizace a otázka, co vlastně výletník potřebuje
Venku panují tropické teploty, ale v moderním vlaku, které dnes na trati jezdí, je příjemné chladné klima. „RegioFoxy jsou fajn,“ říká pan Beneš. „Ale otázka je, jestli výletník potřebuje klimatizaci, wifi, nestahovací okna. Pro každodenní cestující je to komfort. Ale Pacifik je o krajině. O tom, že si stáhneš okno a cítíš vůni lesa.“
Vlak se vlní krajinou, jako by se jí přizpůsoboval. V Davli míjíme slavný most, který si zahrál ve filmu „ Bitva u Remagenu“. Právě tuto část trati mezi Davlí a Jílovém u Prahy má Lukáš Beneš nejraději. „Od řeky Vltavy vlak vystoupá skalami a tunely, nad údolím Sázavy přes most Žampach do Jílového. Zároveň úsek Čerčany - Kácov je synonymem pohody a klidu, které zažívám nejčastěji při jízdách zvláštních vlaků spolku. Vždy se sejdou lidi jedoucí na výlet za zážitkem a netíží je těžkosti pracovních dní.“ Mimochodem právě se stanicí v Jílovém u Prahy má spojený i jeden humorný příběh: „Dostal jsem od kolegy vlakvedoucího v Týnci hrníček se slovy, vrať ho výpravčímu v Jílovém. Při příjezdu do stanice mávám hrnkem z okna, abych poté příliš nezdržoval a on mi vyrazil naproti. Po zastavení a mém vystoupení vidím, že nejde. Stihl jsem dojít až k němu do kanceláře, kde vidím, že už mám zalité kafe. Řekl mi, že pochopil moje mávání jako pokyn k vaření kávy. Taková rodinná atmosféra už panuje jen v některých stanicích horního Pacifiku“
Vlak pokračuje k řece, lesům a starým osadám, které tu stojí víc než sto let. Za oknem se objevují první skalní stěny nad Sázavou, turisté vyhlížejí z okének. Krajina se za Jílovým rychle střídá — úzké zářezy, široká údolí. U Kamenného Přívozu nastupují výletníci s mapou a pes, který by už nejraději vyrazil. Za oknem se míhají vodáci i šotouš čekající na vlak u tunelu, a mezi cestujícími jsou i ti, kteří jedou jen tak.
Čerčany. Konečná stanice. Lidé vystupují a vydávají se na chatu, na pěší výlet, na pivo, na další vlak.
A Pacifik zůstane stát, jako by si dával krátkou pauzu. Za chvíli se zase rozjede, vezme nové cestující a s nimi další příběhy. Protože tahle trať není jen železnice.
Posázavský pacifik – fakta v kostce
Žampachský viadukt: kamenný most se sedmi oblouky, délka 110 m, výška 41 m nad údolím Kocour; jeden z nejvyšších kamenných mostů v Evropě.
Tunely: na trati 210 mezi Vršovicemi a Čerčany je sedm tunelů, na odbočce do Dobříše jeden další; původně existoval i tunel u vršovického depa (zrušen 1929).
2. světová válka: úsek Jílové – Skochovice byl od 1942 uzavřen; pět tunelů sloužilo jako podzemní továrny na výrobu leteckých komponentů.
Tramping: první česká trampská osada vznikla kolem roku 1918 u Svatojánských proudů; trampské osady se postupně rozšířily podél celé trati.
Doprava trampů: masové přesuny vlakem, soupravy často až o dvanácti vozech; hlavním odjezdovým místem byla stanice Praha‑Braník.
